Dotknout se dna ✓

1. kapitola

Andreas Rivera se proplétal mezi tancujícími těly v jednom ze svých klubů. Z reproduktorů hlasitě hrály takové ty klasické vypalovačky z diskoték, blikala spousta světel a lidé se smáli nebo křičeli slova písničky. Oceňoval, že se všichni dobře baví, ale momentálně se opravdu potřeboval dostat na druhou stranu.

Když se konečně protlačil tím šíleným davem, ocitl se před Jarrettem, jedním ze svých vyhazovačů. Ten stál u zdi s rukama složenýma za zády a bez jediného pohybu ostražitě pozoroval okolí připravený zasáhnout, kdyby se vyskytl nějaký problém.

„Tak co? Dneska je klid?" zeptal se ho Andreas.

Přikývl. „Na žádný problémy jsem nenarazil, šéfe."

„Tak to je dobře." Chtěl si jít nalít skleničku, ale v tom Jarrett znovu promluvil.

„Vlastně je tady jeden zvláštní týpek…" Hlavou pokynul k baru, kde seděl mladý muž s bílými vlasy. S nikým si nepovídal, ani nic nepil. Jen se díval do země. „Problémy nedělá, ale takhle tam sedí už snad věčnost," pokračoval Jarrett. „Neviděl jsem, že by mu někdo něco udělal tady v klubu. Musel mít špatnou náladu, už když sem přišel."

„Zkusím s ním promluvit," oznámil Andreas a už byl na cestě k barovému pultu.

Odjakživa byl velmi hovorný, a tak v klubu využíval každé příležitosti se s někým dát do řeči. Také vždy chtěl, aby se lidé při návštěvě jeho podniku dobře bavili, na což tenhle muž nevypadal. O důvod víc, proč za ním zajít.

Posadil se na barovou stoličku vedle něj a využil toho, že se světlovlasý dívá na druhou stranu, aby si ho prohlédl zblízka. Vypadal ani ne na třicet. Pár pramenů vlasů neobvyklé barvy mu padalo do obličeje, poněvadž měl skloněnou hlavu, a ruce držel sevřené v klíně.

„Co se stalo?" zeptal se Andreas.

Překvapeně k němu zvedl pohled. Na tváři měl stopy po zasychajících slzách. „Nic. Co by se mělo stát?"

„Nevypadáš, že by sis to tady nějak užíval."

Pokrčil rameny. „Nemám zrovna náladu na párty."

„Tak proč tu jsi?"

„Kamarád mě sem vytáhl." Pokynul kousek dál, kde se jiný muž zřejmě snažil pobavit blonďatou slečnu.

Pěknej kamarád, když se na tebe vybod, proběhlo mu hlavou, ale nahlas řekl: „Jestli se potřebuješ z něčeho vypovídat, jsem jedno ucho."

Slabě popotáhl. „Proč si myslíš, že se mi něco stalo?" zeptal se nechápavě.

„Protože je vidět, že jsi brečel," oznámil a nebyl si jistý, jestli si druhý muž myslí, že je tak hloupý, nebo takový ignorant.

„Nic se nestalo." Zavrtěl hlavou. „Praskla sklenička, nic víc."

Rozevřel pěsti a Andreas zalapal po dechu. Světlovlasý měl z dlaní hotovou krvavou lázeň.
„Proboha," vydechl. „Vzadu bych měl mít lékárničku, pojď."

Vstal a zkrátka předpokládal, že ho bude druhý muž následovat, ale on tam pořád seděl.

„Tenhle klub mi patří," vysvětlil. „Vzadu v kanceláři by měla být lékárnička. Pojď," zopakoval svou výzvu, ale světlovlasý se stále nehnul.

„Nemusíš, to je dobrý."

„Dobrý?!" zopakoval Andreas. „Vždyť krvácíš, ošetřím ti to."

Trochu váhavě se zvedl, ale konečně ho následoval.

Andreas ho zavedl do místnosti za barovým pultem, ke které měl klíče jenom on. Šlo o kancelář, kde se zavíral, když chtěl mít tady v podniku trochu klidu, a kde dělal účetnictví spolu s dalším papírováním.