Dotknout se dna ✓

37. kapitola

Poslední noc před odletem za Kaiovými rodiči trávil Andreas u sebe v klubu. Všechno už bylo zařízeno, takže spíš jen tak odpočíval. Neplánoval zůstat dlouho. Okolo jedenácté se chtěl vrátit ke Kaiovi.

„Tak? Těšíš se?" ozvalo se najednou vedle něj, a když se Andreas otočil, spatřil Jarretta.

Pousmál se. „Docela jo. Jenom jsem nervózní."

„Tak hlavně nedělej blbosti. Oni tě Kaiovi nějak schválej," snažil se ho uklidnit a sedl si na barovou stoličku vedle.

„Však já vím." Usmál se. „Hlavně mi tady na to dohlídni."

Jarrett se rozhlédl kolem. „Vždyť víš, že to tady mám rád stejně jako ty. Dám pozor, aby se nic nestalo."

Najednou se Jarrettova pozornost obrátila jinam. Do rohu místnosti, odkud se vycházelo ze záchodů. Andreas zvukům nikdy přílišnou pozornost nevěnoval. Byl to koneckonců klub a nějaké to pozdvižení se tu dělo pořád. Součástí Jarrettovy práce ale bylo, že dokázal rozlišit ten negativní shon od toho pozitivního. A to, co se právě teď dělo u východu ze záchodů, ho nejspíš znepokojilo.

Shromáždila se tam jakási skupinka; ženy i muži, a teď když se na to Andreas zaměřil, musel uznat, že i on viděl, že tam nestojí kvůli nějaké zábavě. Zvedl se spolu s Jarrettem a zamířili k tomu shonu.

„Co se tady děje?" ptal se jeho přítel rázně a snažil se protlačit do středu skupinky. Andreas mu byl v patách.

„Nevíme," odpověděl mu jeden mladík, „byla v pohodě a pak..."

Než mohl svou větu dokončit, Jarrettovi s Andreasem se podařilo dostat do středu dění. Odhadem asi tak devatenáctiletá slečna seděla na zemi opřená o zeď, celá pobledlá. Ani Andreas nemusel být žádný znalec, aby poznal, že není jenom opilá. Vedle ní se skláněl kluk, který se jí snažil pomoct na nohy.

Jarrett byl hned u nich. „Seš její přítel?" zeptal se kluka, který přikývl. „Co dělala, než dopadla takhle? Byl jsi s ní?"

„Jo, byl," odpověděl a hlas se mu trochu třásl. „Byl jsem s ní... nevím. Normálně jsme pili a tak."

Ruka se mu trochu klepala, starostlivě se díval na svoji slečnu a trochu vystrašeně si přeměřoval Jarretta. Viditelně byl celou situací zmatený.

„Jak ti je?" zeptal se Jarrett slečny a ta mu odpovídala cosi, co ho donutilo se zamračit.

„Jsem Jarrett," představil se vzápětí jim oběma. „Pojď, pomůžu ti s ní, ať si sedne venku," řekl tomu mladíkovi, a pak se otočil na Andrease. „André, zavolej sanitku, pro jistotu."

Andreas přikývl a procpal se klubem ven, aby zavolal záchranku. Neměl z celé té situace dobrý pocit. Chvíli potom, co ho operátorka na druhé straně ujistila, že je pomoc na cestě, přišli za ním ven Jarrett s tím mladíkem a slečnou. Posadili ji na schody, protože lavička bohužel nebyla k dispozici, a mladík si sedl vedle ní, aby ji nechal se o něj opřít.

Z klubu najednou vyšly další dvě slečny a trochu ostýchavě se přiblížily k Jarrettovi. „Promiňte, už víte, co jí je? Jsme její kamarádky."

Zavrtěl hlavou. „Takhle těžko říct, to bude muset posoudit doktor. Nevšimly jste si něčeho divnýho, když jste s ní byly?"

Blondýnka nešťastně pokrčila rameny a i druhá slečna se zatvářila bezradně, než tiše řekla: „Mohl jí někdo dát něco do pití?"

„Možný to je," uznal Jarrett.

Dívky se posadili ke své kamarádce a Jarrett si šel stoupnout k zábradlí za Andreasem. Ten svíral kovovou tyčku možná pevněji, než bylo nutné, a přemýšlel.