Dotknout se dna ✓

19. kapitola

V neděli večer se k sobě tiskli pod dekou v Andreasově ložnici. Bylo jim příjemné teplo, ale Kai se čas od času stejně pokusil přitisknout k Andreasovi ještě blíž. Jako obvykle na něj začínalo doléhat uvědomění, že je už víkend skoro u konce. To znamenalo dvě věci. Za prvé už nebude moct být celý den v Andreasově blízkosti a za druhé bude muset do práce. Nechtělo se mu ani jedno.

Andreas ho vytrhl z přemýšlení, když ho jemně pohladil po tváři. „Musím ti něco říct, Kaii."

Světlovlasý na něj pohlédl a obava, kterou cítil, se mu nepochybně odrazila v očích. Taková slova obvykle neznačila nic dobrého.

„V úterý letím na týden do New Yorku. Mám tam schůzku ohledně podnikání."

Ze všech věcí, které mu Andreas mohl říct, nebyla tahle zdaleka tak hrozná, ale přece Kaie moc nepotěšila. „Ale to budeš pryč přes víkend," zamumlal.

„Já vím. Vynahradím ti to, jakmile přijedu, slibuju."

Jemně se políbili a Kai se pak zachumlal co nejblíž k Andreasovi. „Co přesně to je za schůzku?" vyzvídal.

„Chci si otevřít další klub a na to potřebuju nějaký místo," odpověděl Andreas. „Týpek, kterej jedno takový pronajímá, bydlí v New Yorku."

„A tvůj klub bude jako až v New Yorku?"

„Ne," zavrtěl hlavou. „Bude to tady ve státě, neboj. Zlobíš se?" zeptal se trochu nejistě.

„Ne," odpověděl popravdě. „Přece se na tebe nemůžu zlobit za to, že nebudeš každý den na jednom místě. Jsem rád, že si jdeš za svým snem a přeju ti, aby ta schůzka vyšla. Ale samozřejmě, mi bude trochu smutno, až odjedeš."

Andreas ho pohladil po vlasech. „Můžeme si volat každý den."

„To bych moc rád," odpověděl Kai.

~°°°~

Andreas byl pryč už dva dny a Kai kupodivu stále zvládal chodit do práce a občas dokonce i zavolat Henrymu s Gemmou, když Andreas zrovna nebyl k dispozici. Pravda ale byla, že se častokrát zvládl dostat skrze den jen díky vědomí, že ho večer čeká videohovor s Andreasem.

Tentokrát přišel z práce o něco později, protože šéf si jako obvykle vzpomněl na něco strašně urgentního těsně předtím, než měl Kai odejít. Pouze se tedy převlékl a zatím ani nevečeřel, ale šel rovnou volat Andreasovi. Plácl sebou na břicho na pohovku, hlavu si podepřel na loktech a čekal, až to druhý zvedne.

Během chvilky se na obrazovce jeho mobilu objevila Andreasova usměvavá tvář. „Ahoj, Kaii," pozdravil.

„Ahoj, ani nevíš, jak jsi mi chyběl. Tak co tvoje schůzky? Máš ten klub?"

„Ještě ne, ale zatím jsem na dobrý cestě." Usmál se.

Kaiovi se rovněž rozlil po tváři úsměv. „To jsem rád. Věděl jsem, že je ohromíš."

Pravdou bylo, že podnikání příliš nerozuměl. Vlastně mu nerozuměl vůbec. Nevěděl, co všechno Andreas musí udělat, aby klub pronajali jemu, ale i tak na něj byl pyšný. Věděl, kolik pro něj tahle cesta znamená.

„Jak se vede tobě?" zeptal se Andreas a Kai pak pár minut mluvil o tom, co vlastně celý den dělal. Mezi prsty si pohrával s gumičkou, aby si je nějak zabavil.

Andreas celou dobu s úsměvem přikyvoval, a když ho něco zaujalo, nějak se doptal. Byl výborný posluchač, ale Kai si právě teď přál, aby mohli i něco víc, než jenom mluvit.