Dotknout se dna ✓

11. kapitola

Krátce po tom, co dal Andreas Kaiovi za vyučenou, se rovněž zbavil přebytečných vrstev a na pohovce se na sebe vrhli. Bylo to snad lepší než kdykoli předtím.

Andreas si nemyslel, že by se kdy mohl vyžívat v podobných činnostech, ale když dával Kaiovi přes zadek, musel si přiznat, že to s ním něco dělá. A to určitě v pozitivním slova smyslu. Když následně viděl, jak to vylepšilo Kaiovu náladu a jak byl při sexu spokojený, jenom to jeho pocity umocnilo. Chtěl tohle dělat častěji.

Nyní vedle sebe jen leželi v posteli. Předchozí vzrušení je opustilo, a tak pouze setrvávali ve vzájemném objetí a něžně se hladili.

Byli tiše, dokud Andrease vzpomínka na jejich zastávku u stánku s hranolky nedovedla k otázce: „Vážně by ses nechal zmlátit rákoskou?"

Nejspíš to z něj vyšlo dost nečekaně, takže Kai odpověděl až po chvíli zmatení. „Nechal." Lehce se usmál. „Láká tě to snad?"

„Když nad tím teď tak přemýšlím..." Věnoval mu jemnou pusu na tvář. „Asi toho chci vyzkoušet víc, než jsem si myslel."

„Jak jsem říkal," podotkl Kai, „máš to v sobě."

„Zůstaneš přes noc?" zeptal se Andreas.

Zavrtěl hlavou. „Rád bych, ale ráno musím do práce."

„Dobře." Přikývl, ale příliš ho to nepotěšilo. Podíval se na mobil, aby zjistil, kolik je hodin. „Ještě není tak pozdě," oznámil s úlevou. „Půjdeme nahoru do postele? Jenom si na chvíli lehnout."

„Tak jo." Usmál se a šli.

Andreas ležel na zádech a Kai k němu přitisknutý z boku. Trávit čas v jeho přítomnosti bylo pro Andrease úžasně osvobozující a uklidňující. Nechtěl, aby tahle chvíle skončila. Ve snaze udržet tu Kaie co nejdéle začal mluvit.

„Myslíš, že příště zvládneme něco drsnějšího?" zeptal se.

„To víš, že ano." Chytil ho za ruku. „Já zvládnu všechno, co si pro mě připravíš."

O tom Andreas nepochyboval. Spíš si dělal starosti ohledně své vlastní role. Nepochybně na sobě bude muset trochu zapracovat, než nabyde dostatečné sebevědomí. Ale hlavně potřeboval mít jistotu, že Kaiovi nemůže ublížit.

„To záchranné slovo, o kterém jsi mluvil..." začal. „Jak to bude fungovat?"

„Když to bude vážně moc, zkrátka to pro mě přestane být alespoň trochu příjemný a budu mít pocit, že to nevydržím, řeknu ho, a ty musíš se vším okamžitě přestat," vysvětlil Kai.

Andreas přikývl. „Mám dojem, že o tom už jsem někde slyšel. A to slovo bude?"

„Byl jsem zvyklej používat červená, ale jestli máš nějakej lepší nápad..."

„Ne, to je fajn," utnul ho. „To je zapamatovatelný."

Byl opravdu rád, že si něco takového určili. Alespoň bude moci být o něco méně nervózní.

„Stejně to budeme potřebovat jenom chvíli," pokračoval Kai. „Časem poznáš i sám, co je tak akorát."

Andreas ho pohladil ve vlasech. Slyšet, že už teď s ním Kai plánuje být tak dlouho, že se kompletně sžijí, ho velice potěšila.

„A co nějaká další pravidla?" vyzvídal. „Ještě něco je dobrý si určit?"

„Alkohol," odpověděl Kai. „Neměli bychom se do toho pouštět, když bude jeden z nás viditelně přiopilej. To nedělá dobrotu."

Andreas přikývl. „To zní rozumně."

Leželi vedle sebe ještě chvíli, než se Kai rozhodl jít, a když se zvedal, tiše Andrease oslovil: „André, vážně oceňuju, že se mi snažíš přizpůsobit a naučit se tolik nových věcí. Hodně to pro mě znamená."

~°°°~

O pár dnů později měl Kai, jako obvykle ve všední dny, právě volný večer. Nezavolal žádnému ze svých kamarádů, protože věděl, že Gemma pořádá ve městě dámskou jízdu, bez ohledu na to, že zítra musí do práce, a Henrymu se, i když to přiznával neochotně, poslední dobou trochu vyhýbal.

Stále se vídali v práci a chodili spolu na obědy, ale Kai se s ním nechtěl setkávat víc, než bylo nutné. Necítil se totiž dobře s vědomím, že před ním stále zapírá Andrease. Už párkrát měl nutkání mu o svém začínajícím vztahu povědět, ale pokaždé si to na poslední chvíli rozmyslel. Až bude ten správný okamžik, tak to přece určitě pozná. Nebylo tedy třeba na nic tlačit.

Zatím svůj osamocený večer trávil na balkoně pohlcený pohledem na město. Mnozí by mu jistě řekli, že to není žádná zábava, a zeptali by se ho, jestli má vůbec život, ale Kaiovi to opravdu postačovalo. Byl v klidu svého domova, ale zároveň měl z dohledu předměty, kterými by si mohl ublížit, a díky výhledu se mohl soustředit na jiné věci.

Díval se na město, přemýšlel, co asi právě teď dělá Andreas, a u toho proplétal v prstech gumičku. Občas svou potřebu neustále si s něčím pohrávat v prstech přímo nesnášel. Jeho kamarádi na to dávno byli zvyklí, ale věděl, že některým lidem to občas leze na nervy. Proto se okolo Andrease snažil kontrolovat, ale teď byl sám, a tak si mohl hrát s blbostmi, jak chtěl.

Zkoušel si při tom představit, jak asi dopadne jeho další schůzka s Andreasem. Pokud se vážně rozhodnou vyzkoušet něco víc než pár ran přes zadek, byl zvědavý, jak to dopadne.

Bylo trochu zvláštní říkat Andreasovi, co má dělat, a ujišťovat ho, že je to v pořádku, protože normálně to bývalo spíš naopak. Andreas by měl rozkazovat jemu, co má dělat, a neptat se, ale dokázal pochopit, že je ze začátku nejistý. Nemohl si stěžovat, když viděl, jak se druhý muž kvůli němu snaží.

Přes to všechno si ale představil, jaké by to asi bylo, kdyby neukončil svůj předchozí vztah. Nejspíš by teď někde klečel s rukama za zády a čelil neústupnému pohledu tmavovláska s rákoskou.

Z té představy se mu tělem prohnala vlna vzrušení a on se za to nesnášel. Kousl se do prstu. Nebylo to správně, teď měl Andrease. Věděl, že ten vztah už zpátky nechce, ale i tak mu občas při vzpomínkách na hrátky s ním bylo hezky. Neměl to rád, nechtěl nad ním přemýšlet.

Naštěstí ho z myšlenek vytrhl telefon. Podíval se na displej, aby zjistil, že mu volá Andreas. Nečekal od něj hovor tak pozdě, a o to rychleji telefon zvedl.

„Ahoj, co potřebuješ?" zeptal se.

„Ahoj," oplatil mu pozdrav, „víš, přemýšlel jsem... Co kdybychom se příště setkali u tebe?"

Už dávno mu ukázal, kde bydlí, a tak by Kai nejspíš neměl být tolik překvapený, ale i tak doufal, že se jeho bytu ještě na nějakou dobu vyhnou. Bylo pro něj příjemnější setkávat se u Andrease, protože tam měl jistotu, že si přitom nevzpomene na nic, co by ho úplně znemožnilo. Vlastně od doby co se rozešel, si žádného kluka kromě Henryho do bytu nepustil.

„Měl bych udělat tu večeři, viď?" Vzpomněl si. „No, tak asi bychom mohli."

Andreas musel slyšet, jak nejistě zní, protože odpověděl: „Jestli je to nevhod, tak samozřejmě nemusíme. Jenom mě to tak napadlo."

I když by částečně rád odmítl, zároveň věděl, že někdy Andrease do svého bytu určitě pozve. Nemělo tedy velký smysl to oddalovat a navíc chtěl tentokrát opravdu dělat večeři on.

„Ne, to je v pořádku. Přijď a já uvařím."

Přestože měl Andreas podle domluvy přijít až v sobotu, Kai hned po ukončení telefonátu zašel z balkonu dovnitř a začal se rozhlížet po bytě. Dal se do, možná o něco zběsilejšího, uklízení, než bylo potřeba, a při tom se neustále zamýšlel, co může nechat tak, jak je, a co raději schovat.