Dotknout se dna ✓

42. kapitola

Po tom, co se dostatečně nasytili jeden druhého, si dali tentokrát opravdovou sprchu, a pak se šli uložit ke spánku. Kai ležel na Andreasově hrudi a ten ho jemně objímal okolo pasu a usmíval se. Měli ještě rozsvícenou lampičku, takže se mohl spokojeně kochat pohledem na partnerovu klidnou tvář. To byl koneckonců důvod jeho úsměvu. Jejich dech byl sladěný do jediného rytmu a aniž by museli cokoli říkat, Andreas si byl jistý, že Kai ví.

Ví, co mu chtěl říct, když se milovali. A pamatuje si to moc dobře.

„Co chceš zítra dělat?" prolomil konečně ticho. „Máme půlku dne."

Kai vykružoval neurčité obrazce na Andreasově kůži a vypadal, že se chvíli zamýšlí. Pak se zeptal: „Hraješ bowling?"

~°°°~

Druhý den brzy ráno telefonoval Kai s Amy a velice rychle se mu ji podařilo přesvědčit, aby šla na bowling s nimi. Vzali si z hotelu všechny věci, protože se potom plánovali vydat rovnou na letiště, a hromadnou dopravou se dostali k bowlingové herně. Tu jim našel Kai a patrně fungovala už tehdy, kdy ještě žil u rodičů.

Amy už na ně čekala, ale na tváři měla trochu zkroušený výraz. Sotva se pozdravili, hned se vrátila ke včerejšímu večeru.

„Našli jste v pohodě hotel?" zajímala se starostlivě.

Kai přikývl. „Všechno bylo v klidu, neboj."

Zdálo se, že to jeho sestru alespoň trochu uklidnilo, ale ještě pokračovala: „Já vím, že na to máma nevypadá, ale ona tě má ráda, Kaii. Je jí líto, co včera udělala, i když to nahlas neřekne."

Kai vypadal, že neví, jak reagovat, a tak Andreas přistoupil blíž pokládaje mu ruku na rameno. Kai to ocenil úsměvem.

„Vím, že to není tak, že by mě nesnášela, ale dokud se mnou mluví takhle, tak nemám potřebu ji vidět."

Amy přikývla. Zdálo se, že ho opravdu chápe. „Tak někdy přijedu na návštěvu já za tebou."

Tím nechali tohle téma raději být a šli dovnitř hrát.

Vyklubal se z toho příjemný den. Daleko lepší než včerejšek. První hru vyhrála Amy, která byla ze své výhry tak nadšená, že donutila své spoluhráče ještě k odvetě. Tu ale vyhráli společnými silami Kai s Andreasem, takže bylo skóre vyrovnáno.

Během hraní pili spoustu sladkých nápojů a ládovali se hranolkami, které v podniku nabízeli.

Pomalu už se chystali k odchodu, ale Andreas se najednou dal do řeči s mužem za barem. Vzhledem k tomu, že jim měl jen dojít pro pití, Amy se brzy běžela podívat, co tam tak dlouho vyvádí. Kai na ně čekal s nedočkavostí. Zajímalo ho, o čem se tam jeho partner tak zapovídal.

Když ho Amy konečně přitáhla, široce se usmíval.

„Taky bych si mohl v nějakým klubu postavit bowlingovou hernu," vykládal Kaiovi nadšeně. „Baví to spoustu lidí a prý to není zase tak složité zařídit."

Kai pobaveně zavrtěl hlavou. „Tos tam zjišťoval, jak složitý je postavit bowlingovou hernu?"

„Zajímalo mě to." Pokrčil rameny. „Jednou si ji taky udělám. Třeba hned v dalším klubu."

Kai se široce usmál a povzbudivě svému partnerovi stiskl ruku. Obdivoval Andreasův zápal, ale v duchu si udělal poznámku nebrat ho moc často do zábavních parků. Kdo ví, co by si pak chtěl postavit v klubu.

Přesto, jak výborně se bavili, nakonec přece jen nastal čas se rozejít. Andreas s Kaiem totiž museli stihnout letadlo. Amy byla jako obvykle celá skleslá z toho, že Kai odjíždí, protože věděla, že je to na dlouho.

„Budeme si psát," uklidňoval ji. „A přijedu se podívat, jakmile budeš bydlet ve svým."

Amy ho stále pevně objímala a očividně nechtěla pustit. „Kdyby se doma něco změnilo, tak dám vědět. Však máma se brzo vzpamatuje, uvidíš."

Když konečně pustila Kaie, otočila se k Andreasovi. I ten jí za tu krátkou dobu nejspíš přirostl k srdci.

Také ho objala. „Ať se daří s klubem. Můžeš se ozvat, až založíš nějakej novej, abych přišla."

„Budeš první, kdo se to dozví," ujistil ji.

Ještě si všichni popřáli štěstí ve spoustě dalších oblastí a jejich rozhovor skončil teprve tehdy, když Kai s Andeasem nastoupili do taxíku.

„A dejte na sebe vzájemně pozor!" zavolala za nimi Amy.

~°°°~

Teprve když seděli v letadle a mířili domů, dolehla na Kaie zvláštní tíseň. Způsobená především tím, že se s rodinou rozloučil ve špatném. Nebylo mu příjemné opouštět je na tak dlouho a vědět při tom, že není vše dořešeno.

Neustále se ale snažil si připomínat, že to není jeho chyba. Jeho matka učinila své rozhodnutí a on proti tomu nemohl nic dělat. A jak mu říkala i Amy, jednou snad přijde k rozumu.

„Už se těšíš domů?" zeptal se Andreas. „Mít zase klid."

Usmál se na svého jako obvykle veselého partnera a přikývl. „Jo, vlastně i docela jo."

V tu chvíli to Kai myslel vážně, protože s Andreasem po boku věděl, že to bude v pořádku. Věděl, že Andreas bude s ním bez ohledu na neshody v rodině a že i když budou věci občas těžké, on ho podpoří.

Jemně mu rukou prohrábl vlasy, a pak stiskl jeho dlaň. „Už se těším, až si trochu odpočinu. Co ty? Jaký trauma na tobě zanechala návštěva mojí rodiny?"

Andreas se ušklíbl, ale pak zavrtěl hlavou. „Jsem v pohodě. Ale je pravda, že trochu menší drama mi neuškodí."

Kai ho s úsměvem políbil na tvář a na zbytek letu se k němu přitiskl o něco blíž.

~°°°~

Po pár hodinách konečně vystoupili z letadla a Kai už se nemohl dočkat, až dojedou k Andreasovi a tam se na chvíli natáhnou.

Vzali si kufry, Andreas zavolal taxík a ruku v ruce vycházeli z letištní haly. Vtom ovšem zazvonil Andreasovi mobil. Otráveně si povzdechl a neochotně pustil Kaiovu ruku, aby hovor přijal.

„Ano? Co je, Jarrette?"

„Už jsi přiletěl? Máme tady problém, André, stalo se to zase."

„Co se stalo zase?" zeptal se a v jeho hlase bylo poznat, že se obává odpovědi.

„Někomu se udělalo pořádně blbě po drinku. Směnu měl Christian, ale prý nic divnýho neviděl."

Kai viděl, jak Andreasovi ztvrdly rysy ve tváři. „Kdy se to stalo?"

„Asi před dvěma hodinama, teď mi to volal. Jsem na cestě, už jsem skoro tam."

„Dobře," přisvědčil Andreas. „Tak jo, já..."

Nejistě se podíval na Kaie, ale ten měl jasno. Věděl, jak moc pro Andrého jeho podnikání znamená.

„Jeď," povzbudil ho.

„Hned přijedu, Jarrette."

*
*
*
V pátek je tu poslední kapitola :(