Dotknout se dna ✓

6. kapitola

Byli domluvení, že se setkají v sedm, ale Andreas už nemohl vydržet to přecházení sem a tam u sebe doma, a tak vyjel o něco dřív. Dopadlo to tak, že čekal ve tři čtvrtě na sedm v autě před bytovým domem, jehož adresu mu Kai napsal.

Nechtěl za ním jít moc brzo, ale po chvíli si začal připadat jako nějaký perverzák, který čeká v autě na svou oběť, a tak raději vystoupil. Kai bydlel ve čtvrti samých paneláků a ne moc daleko od Andreasova klubu. Ze svého domu sem jel ale docela dlouho, což ho přivedlo na myšlenku, že musel Kai ráno cestou od něj nejspíš využít hromadnou dopravu.

Došel ke vchodu a chvíli zkoumal jména na zvoncích. Byl tam jediný Kai – Kai Matthews, a tak na něj Andreas zazvonil.

„Ano?" ozvalo se ze zařízení.

„Tady Andreas," odpověděl. „Jsem připravenej jet, jestli sis to teda nerozmyslel.

„Jasně že ne, za chvilku jsem tam."

Andreas čekal u vchodu opřený o zeď až do chvíle, než ven vyběhl Kai. Na sobě měl džíny, světlou košili a rozepnutou bundu.

„Tak kam jedeme?" zeptal se zvědavě.

„No, myslel jsem, že si někde vezmeme jídlo. Jestli nedržíš dietu, tak já mám už strašně dlouho chuť na nějakou fastfoodovou prasárnu."

Kai se pousmál. „Hranolky neodmítnu."

Andreas ho dovedl k autu a s přehnanou zdvořilostí mu otevřel dveře na straně spolujezdce, načež sám usedl na místo řidiče.

„Budeš věřit s výběrem mně?" zeptal se.

Kai pokrčil rameny. „Proč ne, hlavně nás zavez někam, kde mají otevřeno."

Nastartoval a vyjel směrem ke svému oblíbenému McDonaldu s drive thru.

„Tak co si dáš?" zeptal se Kaie.

Světlovlasý si po krátkém rozmýšlení poručil hranolky s kuřecími nuggetkami a Andreas pro sebe objednal ještě cheeseburger, na který nedal nikdy dopustit. Oba si vzali taky nechutně sladký shake a jeli.

~°°°~

Kai se cestou snažil cpát si hranolky do pusy nějakým decentním způsobem a u toho uvažoval o Andreasovi. Opravdu byl spíš bohatý, i když to o sobě netvrdil. Kai se vždy považoval za průměrného člověka žijícího ve střední třídě a nějak ho nenapadlo, že Andreas by na tom mohl být jinak. Znovu se mu to ale připomnělo, když zjistil, že pro něj přijel v Mercedesu. Podnikání nejspíš vynášelo.

Snažil se to ale nějak hodit za hlavu a raději se zeptal: „Kam to vlastně jedeme teď? Doufám, že mě nechceš vysadit v nějaký odlehlý oblasti a tam mě zavraždit."

„To je tvoje běžný očekávání od schůzky?" Usmál se Andreas. „Jedeme někam, odkud je docela hezkej výhled. Myslím, že by se ti to mohlo líbit."

Zastavili na kopci na okraji města, odkud mohli skutečně přehlédnout všechny budovy pod sebou. Andreas vypnul motor, ale nechal klíčky v zapalování, aby mohlo běžet topení, protože bylo přece jen už chladno. Pak se natáhl pro svůj cheeseburger, na který celou cestu vrhal toužebné pohledy, a začal také jíst.

„To dneska nepotřebuješ být v klubu?" zeptal se Kai, aby nějak začal konverzaci.

Andreas zavrtěl hlavou. „Stejně tam skoro nepracuju, vždyť jsem jenom majitel. Chodím se tam bavit, když teda nemám lepší plán na večer."