Dotknout se dna ✓

14. kapitola

Přijeli k Andreasovi domů a měli v plánu tam strávit celý den. Kai už dlouhou dobu nezažil tak pohodový víkend. Nedělali v podstatě nic extra, prostě trávili čas vedle sebe, ale bylo to milionkrát lepší, než kdyby musel být sám doma.

Andreas zrovna seděl na pohovce a něco si četl, když Kaiovi přišla zpráva od Henryho ohledně toho, kdy se chce sejít. Nechtělo se mu odcházet od Andrease, ale zároveň nechtěl ignorovat kamaráda. Zvlášť když už v podstatě skoro slíbil, že se s ním uvidí.

„André?" oslovil druhého muže opatrně, poněvadž nechtěl rušit. „Ne že by se mi odsud chtělo, ale asi budu muset brzo jít za Henrym. Chce se se mnou vidět."

Zaklapl knihu. „Co kdybyste se sešli v Riviéře? Můžu tě tam odvézt a rovnou si vyřídit, co potřebuju v práci."

„Fajn nápad." Usmál se, protože věděl, že to znamená, že spolu budou déle.

Napsal Henrymu všechny detaily, a pak nasedl s Andreasem do auta. Už byli nějakou chvilku na cestě, když se ho Andreas najednou zeptal: „Jak dlouho už hraješ na harfu?"

„Dlouho," odpověděl. „Když jsem byl malej, jedna mámina kamarádka hrála na harfu. Neměl jsem tehdy moc žádné zájmy, ale máma chtěla, abych něco dělal, tak ji poprosila, ať mě učí. Kupodivu mě to začalo bavit."

Přikývl. „Takže hraješ prostě proto, že tě to baví? Neplánoval jsi někdy být třeba slavný umělec?"

Zasmál se. „Ne, to ani ne. Já na to nemám. Už se vlastně ani nedá říct, že by mě to bavilo tak jako dřív. Teda baví mě to, ale... míň než kdysi."

„Tak proč teda hraješ?" vyzvídal Andreas.

„To bys nepochopil." Povzdechl si. „Stejně to moc nedává smysl."

„Vždycky to můžeš zkusit," pobídl ho.

Otočil se k okénku, aby získal od Andrease alespoň zdánlivý odstup. Nechtěl být před ním divný, ale bylo mu jasné, že neupřímností by akorát přitížil sám sobě. Nechtěl před Andreasem pořád něco skrývat.

„Abych si zaměstnal prsty," dostal ze sebe. „Vidíš, říkal jsem, že to nedává smysl."

Otočil se zpět na Andrease, aby viděl, jak se tváří. Nejdřív se zdál zamyšlený, ale pak jen pokrčil rameny.

„Důležitý je, že to dává smysl tobě."

Možná mu to časem vysvětlí, ale prozatím byl rád, že se Andreas neptá. Byl vděčný, že ho druhý muž přijímá i s některými podivnostmi a i přesto, že mu Kai všechno nevysvětluje.

Položil mu ruku na stehno, a když viděl, jak se Andreas usmál, věnoval mu lehký polibek na tvář.

Zastavili před klubem, kde jako obvykle duněla hudba. Přijeli o trochu dřív, a tak Kai napsal Henrymu, že na něj bude čekat u baru.

„Máš narváno," podotkl Kai, když si všiml fronty před vchodem.

Andreas přikývl. „Ale být šéf má jistý výhody. Třeba že nemusím čekat ve frontě, pojď."

Vzal Kaie za ruku a prorval se s ním mezi tou spoustou lidí až k vyhazovači, který jim kontroloval občanky. Ten, jakmile Andrease uviděl, zadržel lidi stranou a otevřel mu dveře.

„Brej večír, šéfe."

„Taky! A děkuju!" křikl na něj Andreas, jak se prosmýkli dovnitř.

Zůstali stát u vchodu a oba přelétli místnost pohledem, i když každý zřejmě z jiného důvodu. Pak se na sebe podívali.