Dotknout se dna ✓

3. kapitola

Kai si myslel, že se do klubu vrátí hned následující den pod záminkou toho slíbeného pití zdarma, ale bohužel měl moc práce. Na chvíli se mu podařilo sebe samého přesvědčit, že nakráčet tam hned další den by bylo trochu divné, ale když si na to kvůli práci nemohl najít čas ani po třech dnech, přestala mu ta útěcha fungovat.

Na svého šéfa byl ještě naštvanější než obvykle a dokonce si začal pohrávat s myšlenkou, že podá výpověď, ale na to naštěstí nemuselo dojít. Věděl, že teď už se mu všechnu nahromaděnou práci podaří dokončit, a přestože čtvrtek nebyl nejideálnější den k návštěvě klubu, rozhodl se, že hned po práci se tam zkrátka zastaví. Zapřísáhl se, že ho od jeho plánu zkrátka nic neodradí, ale přesto měl z nějakého důvodu potřebu o tom mluvit s Henrym.

„Dneska mám v plánu stavit se v tom klubu, kde jsme spolu byli o víkendu," řekl, když spolu seděli o polední přestávce na obědě.

„Ve čtvrtek? Co tam budeš dělat?" nechápal.

„Prostě se tam chci stavit," odpověděl vyhýbavě. „Měl jsem teď strašně práce."

Henry pozvedl obočí jako znamení, že mu příliš nevěří. „Odkdy se ty chodíš bavit do klubu? Myslel jsem, že to nemáš rád."

„Jednou za čas." Pokrčil rameny.

„A jsi si jistý, že tam chceš jít sám?"

Usmál se ve snaze ho přesvědčit. „Jo, budu v pohodě."

~°°°~

Už před vchodem do klubu Kaie upoutala hlasitá hudba zevnitř. Pomyslel si, že je to zvláštní vzhledem k tomu, že je všední den, ale nevěnoval tomu pozornost a vešel. Zarazilo ho, že u dveří nestál nikdo, kdo by mu zkontroloval občanku, a začal si připadat téměř nepatřičně. Zavřeno přece mít nemůžou, když hraje hudba a nebylo zamčeno. Prošel tedy chodbu a vstoupil.

Zavřeno rozhodně neměli. Byl tady snad ještě větší nával lidí než v sobotu, a to tedy bylo co říct. Skoro nikdo navíc neseděl u baru, ale všichni nadšeně tancovali nebo alespoň poskakovali uprostřed za doprovodu hlasité hudby.

Posadil se na barovou stoličku a teď už si opravdu připadal jako vetřelec. Nejspíš tady šlo o nějakou soukromou party a on nechtěl obtěžovat, takže si ani neobjednával nic k pití, ale rovnou se barmana zeptal: „Je tady šéf?"

Muž za barem jen pokývl směrem do toho obřího davu a Kai se tam zahleděl. Mezi všemi těmi lidmi to chvilku trvalo, ale nakonec Andrease zahlédl. Taky tancoval, v ruce držel nějakou skleničku a vypadal, že se dobře baví.

Kai přemýšlel, jestli tam má dojít, ale nakonec se rozhodovat nemusel, protože si ho Andreas zřejmě všiml sám a zamířil za ním.

Černé vlasy měl jaksi rozcuchané do stran. V jednom uchu měl stále tu kroužkovou náušnici co prve, ale na rozdíl od jejich předchozího setkání, kdy byl vzorně upravený, měl tentokrát bílou košili na dva knoflíky porozepatou a na kůži jako by se mu leskly nějaké třpytky.

„Ahoj, co tady děláš?" vyzvídal. „Tak trochu jsem pochyboval, že ještě přijdeš."

Kai se rozhodl neříct úplnou pravdu. „Jsem tady pro ten slíbenej drink zadarmo. O ten bych se přece nepřipravil."

Andreas se pousmál. „A co si dáš?"

Pokrčil rameny. „Ty jsi tady majitel. Budu věřit tvýmu odbornýmu úsudku."

„Tak to abych ti namíchal nějakou podnikovou specialitu," prohlásil a sám si vlezl za bar, kde začal něco připravovat.

Kai využil ten čas, aby se zeptal: „Co se to tady dneska děje? Je tady nějak veselo na to, že je čtvrtek."