Dotknout se dna ✓

16. kapitola

Když se Kai ráno probudil, Andreas podle očekávání ještě spal. Vlasy mu trčely do všech stran, ale vypadal nesmírně klidně. Byla by škoda ho probudit.

Kai se proto snažil být co nejtišší, když vstával a následně se vypravoval do práce. Umyl se, oblékl a následně zkontroloval mobil. Měl tam jednu nepřečtenou zprávu od Henryho.

U oběda si musíme promluvit.

Netušil, o čem může chtít mluvit. Henry mu navíc nikdy nepsal takhle stručně a zvláštně. Měl chuť zavolat mu a zeptat se, co má na mysli, ale nakonec si to rozmyslel. Stejně se to hned v práci dozví.

Nasedl na autobus a odjel do města. Vstoupil do budovy, ve které pracuje, a okamžitě ho udivila ta uvolněná atmosféra, která byla v celém prostoru cítit. Bylo to velice příjemné, ale rozhodně se to lišilo od normálu. Vyjel výtahem až do patra, kde měl kancelář, a tam už seděl Henry. Podíval se na něj a tvářil se zvláštně. Jaksi přísně.

„Ahoj," pozdravil ho stručně a zase se otočil ke své práci. Tohle rozhodně nebylo obvyklé.

„Ahoj," oplatil mu Kai. „Jak to, že je tady dneska takový klid?" pokusil se ho rozmluvit otázkou.

„Šéf tu není," odvětil, ale ani při tom nevzhlédl od počítače.

Kai se posadil na své místo, ale neustále se po Henrym díval. Co mu bylo? Udělal mu něco?

Chvíli se věnoval práci, ale moc dlouho to nezvládl. Henryho podivné chování ho znervózňovalo. Věděl, že když tu Weiss není, nemůže mu nikdo přijít vynadat, že se místo práce vybavuje, a tak se otočil k Henrymu s otázkou. „O čem jsi to chtěl se mnou u oběda mluvit?"

Tentokrát se na něj alespoň podíval, ale mávl rukou. „To počká. Teď máme pracovat."

„Ale notak," pousmál se ve snaze dostat z Henryho taky nějakou emoci, „copak je z tebe teď druhej Weiss?"

Zavrtěl hlavou. „Teď prostě ne, pracuju."

Povzdechl si a na chvíli se odmlčel, ale pak mu došlo, co by se mohlo dít. Henry se přeci včera večer seznámil s nějakou dívkou; s Abigail. „Ta tvoje schůzka šla včera špatně?" zeptal se opatrně.

„Cože?" Otočil se na něj. „Ne, o to vůbec nejde. Prostě... řekneme si to u oběda. Teď už mě nech pracovat."

Tentokrát už poslechl a nechal Henryho pracovat, ale jemu samotnému se na práci moc soustředit nešlo. Celou dobu přemýšlel, co se s Henrym děje, takže když konečně nastal čas oběda, bylo to vytoužené osvobození.

Došli do své oblíbené restaurace, ale Henry byl celou dobu úplně zticha. Kai se pokusil cestou zeptat ještě jednou, ale Henry dál trval na tom, že budou mluvit až v restauraci.

Když si Kai konečně sedl ke stolu, měl pocit, že napětím za chvíli snad bouchne. „Tak jo, Henry, už mě vážně děsíš. Celej den se chováš strašně divně a já pořád nechápu, o čem se mnou chceš mluvit. Udělal jsem ti něco?"

„Nechápu jednu věc, Kaii." Zavrtěl hlavou a v jeho očích bylo patrné zklamání. „Proč jsi mi lhal?"

„O čem jsem lhal?"

„O Andreasovi," odpověděl a zamračil se. „Řekneš mi, že je to tvůj kamarád, a já tě pak vidím s jazykem v jeho krku. Kdy jsi mi to chtěl říct?"

Kai otevřel pusu dokořán, ale nevyšlo z něj ani slovo. Henry je viděl. Jak je možné, že je Henry viděl? Ze všeho nejméně chtěl, aby se to dozvěděl takhle.