Dotknout se dna ✓

12. kapitola

Andreas měl ke Kaiovi dorazit za pár minut, takže svůj volný čas Kai trávil tím, že chystal na stůl večeři. Pak prošel celý byt a ještě jednou se ujistil, že všechno vypadá dobře a je uklizeno.

Ani pořádně nevěděl, proč si s tím dělá takové starosti. Pokaždé, když byl on u Andrease, bylo tam uklizeno tak akorát. Jeho dům nikdy nebyl kvůli Kaiově návštěvě nijak extra načančaný a Kai to považoval za naprosto normální. Věděl, že Andreas to s největší pravděpodobností uvidí stejně ohledně jeho bytu, ale i tak si nemohl pomoct. Vpuštění Andrease do svého soukromí pro něj zkrátka představovalo určitý milník.

Konečně se ozval zvonek a Kai Andrease informoval, že má dojít do čtvrtého patra, načež mu stiskem tlačítka otevřel vchodové dveře. Pak vyšel z bytu a šel na něj čekat na chodbu. Andreas se po trochu delší době objevil na schodech.

„Mohl jsi to vzít výtahem," podotkl Kai.

Malinko zavrtěl hlavou. „Nejsem zrovna fanda výtahů."

„Tak to ještěže nebydlím výš." Usmál se a pozval Andrease dál.

V předsíni se tmavovlasý vyzul, a pak ho Kai vedl dál v podstatě rovnou do jídelny. Nepochyboval, že Andreas si pak celý byt projde, pokud bude chtít. Teď hlavně nechtěl, aby jim vychladlo jídlo.

„Vážně ti nevadí, že tady jsem?" ujišťoval se Andreas, když si sedal ke stolu.

„Ne, nevadí." Zavrtěl hlavou. „Jen jsem tady dlouho neměl takovou návštěvu."

„Takovou?" Nechápal.

„Někoho, kdo by byl víc než kamarád. Tak ochutnej," pobídl ho.

Zdálo se, že má Andreas ještě něco na jazyku, ale nechal to být a ukrojil si sousto steaku. Kai s potěšením sledoval, jak se při žvýkání na jeho tváři formuje úsměv.

„Sakra, jsi tisíckrát lepší kuchař než já," pochválil Andreas a Kai lehce sklopil pohled.

„Děkuju."

Konečně si ukrojil i on sám a dali se do jídla. Většinu času byli zticha, protože se přece jen nesluší mluvit s plnou pusou, ale Kai se několikrát přistihl, že by rád něco řekl.

Sedět s Andreasem mu totiž na jednu stranu přinášelo pocit pohody, ale zároveň... Bylo toho tolik, co ze sebe chtěl dostat, ale zároveň si nebyl jistý, jestli by opravdu měl. Už podruhé se snažil přesvědčit se, že nemusí Andreasovi říkat nic o svých problémech. Přece se to už lepší. Ale zároveň by bylo osvobozující ze sebe dostat pravdu. Ať už se to týkalo té skleničky tehdy v klubu, nebo čehokoli jiného. Rád by, aby o něm Andreas věděl vše, ale nechtěl to na něj najednou navalit.

Snažil se ty myšlenky co nejrychleji pustit z hlavy a soustředit se na to, že tu s ním Andreas teď je. Chtěl, aby mu jeho přítomnost i dál umožňovala zapomenout na problémy.

Když dojedli, uklidili po sobě ze stolu a Kai Andrease zavedl do obýváku. Všiml si, že druhého muže okamžitě zaujala jeho harfa.

„Zahraješ mi něco, prosím?" zeptal se s prosbou v očích.

Kai se lehce kousnul do rtu. Většinou hrál jen sám pro sebe, ale na druhou stranu věděl, že se před Andreasem nemusí stydět.