Dotknout se dna ✓

8. kapitola

V pátek ráno, když stál Kai před zrcadlem a oblékal se do práce, si v hlavě stále přehrával některé Andreasovy odpovědi z rozhovoru, který si nakonec nepřečetl jenom jednou.

Na otázku: „Proč jste si vybral jako svůj obor podnikání zrovna noční kluby?"

Odpověděl: „Chtěl jsem dělat něco, co přispěje k tomu, aby byli lidé šťastní. Sám jsem se dřív často chodil bavit do klubů. Pokaždé mi to pomohlo na chvíli nemyslet na moje problémy. Bavil jsem se a občas jsem se setkal i s novými lidmi a uvědomil jsem si, že to stejné chci umožnit co nejvíc lidem."

Dál se ho ptali, co vlastně vystudoval, a tak se Kai dozvěděl, že má Andreas vysokou s oborem ekonomiky a managementu, což ho vlastně zase tak nepřekvapilo.

Také jim Andreas odpovídal na otázku, co plánuje dělat dál. Řekl, že si chce otevřít další kluby, některé třeba až na druhém konci státu a časem možná i v jiném státě.

Nejvíc ale Kaie zaujala odpověď na otázku, jaký je Andreasův největší sen nebo cíl.

„Chci prostě dávat lidem příležitost, aby se bavili. Aby byli šťastný."

Ta myšlenka se mu líbila. Pokud Andreas odpovídal pravdivě, byl to krásný důkaz toho, že rozhodně není sobecký.

Černovlásek s náušnicí, fakt dobrá práce, Kaii, pomyslel si. Kam se to zase dostal?

Zastrčil si košili do kalhot, ještě naposledy se zkontroloval v zrcadle, a pak konečně vyrazil. Když procházel přes kuchyň a pohled mu padl na malý nožík ležící mezi ostatními už několik dnů netknutý, došlo mu, že na tom vlastně není zase tak špatně. Byl šťastný.

~°°°~

V práci to ten den bylo jako obvykle. Seděli s Henrym každý u svého stolu a každý zvlášť pracovali na počítači na nějakém logu, které měli za úkol vytvořit. Kaiovi ta práce jako taková nevadila. Ba naopak, vytvářet grafiku ho bavilo. Byl to pan Weiss, jeho šéf, který byl problém.

Znovu se mu to potvrdilo, když dnes jen v klidu seděl v kanceláři se sluchátky na uších, protože si zvykl při práci poslouchat hudbu, a Weiss najednou vtrhl dovnitř.

„Matthewsi," oslovil ho s ne příliš vlídným pohledem.

Odložil sluchátka a obrnil se trpělivostí. „Ano?"

„Za jak dlouho to budete mít hotové?"

Podíval se na svou rozdělanou práci a chvilku se zamyslel. „Do dnešního večera to asi zvládnu."

„To teda zvládnete, protože ráno to potřebuju hotové," rozkázal. „A nezajímá mě, jak dlouho tady kvůli tomu dneska budete."

Kai jen přikývl, jakože rozumí, protože věděl, že se stejně nemá cenu hádat. Taky mu mohl dát termín, už když tu práci zadával, a ne že si vzpomene den předem, ale to už bylo u jeho šéfa bohužel obvyklé.

Pracoval tedy až do večera. Obvykle končil práci v pět, ale když odbila pátá, ještě mu chybělo dodělat pár detailů.

Na chvíli zavřel oči, protože už ho z koukání do monitoru začínala bolet hlava, a tehdy si vzpomněl, že má o půl šesté čekat na Andrease před svým domem. Nebyla šance, že by to stihl. Vzal tedy mobil a naťukal Andreasovi rychlou zprávu.

Promiň, trčím v práci, nestíhám. Kdyby ti to nevadilo, můžeš mě po půl šestý vyzvednout před firmou.

Chtěl pokračovat v práci, ale Andreasova odpověď přišla během chviličky.