Dotknout se dna ✓

9. kapitola

Andreas pomalu přikývl. „Dobře. Tak jo."

Kai tázavě naklonil hlavu na stranu. Andreas sice nezačal nijak vyvádět, ale vypadal přinejmenším zaskočený. „Jsi s tím v pohodě?" ujišťoval se. „Jestli je to pro tebe přes čáru, tak..."

„Ne, to určitě ne," ubezpečil ho. „Jsem s tím v klidu, jenom mě to překvapilo."

Ještě pořád měl Kai chuť utíkat, protože Andreas se stále tvářil poněkud zamyšleně. Nějaká horší reakce ještě přijít mohla.

„Víš, co? Možná bude lepší, když ti dám chvíli čas si to nějak přebrat," navrhl opatrně a chtěl se zvednout, ale Andreas ho zdvihnutím ruky zarazil.

„Počkej! Nepotřebuju čas, jsem v klidu, vážně. Můžeš mi o tom říct víc? Měli bysme o tom mluvit vzhledem k tomu, že spolu spíme."

Zůstal tedy sedět a pokusil se trochu uvolnit. Ještě s nikým takovýhle rozhovor nevedl. „Tak jo. Nějak nevím, kde mám začít."

„Rád bych věděl, co se očekává ode mě," pobídl ho Andreas. „Budu se snažit, ale asi bys měl vědět, že představa, že bych tě měl mlátit se nějaký části mýho mozku moc nelíbí. I když by sis o to vysloveně řekl."

Kai byl příjemně překvapený, když se k tomu Andreas automaticky postavil tak, že se toho bude nějak účastnit. Takový přístup nečekal. Dokázal by se nejspíš smířit i s tím, kdyby Andreas řekl, že to zkrátka není nic pro něj. Prostě by se musel naučit obejít bez toho.

„Nemusí to být jenom mlácení," podotkl. „Kreativita se cení."

„Už jsi to vůbec někdy dělal?" zjišťoval Andreas. „Chci říct, jsi si jistý, že je to bezpečné?"

„Jasně, že dělal," odpověděl. „Jak bych jinak mohl vědět, že se mi to líbí. Ovšem, že to může být nebezpečné, ale pokud se řídíš pár pravidly, nic se nestane."

„Budu ti muset věřit, že se vyznáš." Pousmál se. „Asi to bude ze začátku trochu trapný, protože mě budeš muset zaučovat. Počítáš s tím?"

Celý nadšený přikývl. „Takže ty to chceš vážně zkusit? Teď jsem to na tebe vybalil a ty do toho bez rozmýšlení půjdeš?"

Pokrčil rameny. „Každýmu se prostě líbí něco, a jestli se tobě líbí tohle, nemůžu to přece zavrhnout, aniž bych to zkusil."

Kai vstal, aby došel až k němu a naklonil se k Andreasovi pro polibek. „Už jsem ti řekl, že jsi úžasnej?"

„Teď už ano." Usmál se a za boky si ho přitáhl na klín.

Kai se mu obkročmo uvelebil na stehnech a vyžádal si ještě jednu pusu.

„Taky jsi úžasnej, Kaii," šeptl Andreas, jakmile se od sebe odtáhli, a to teplo, které Kaie zaplavilo, když mu tehdy Andreas popřál dobrou noc, se nyní ještě rozrostlo.

Stále se dívali jeden na druhého a Andreas Kaiovi jemně odhrnul pramínek vlasů z čela. Bylo poznat, že se oba snaží nabažit těch nových pocitů. Jen tam tak chvíli seděli a usmívali se.

Ticho přerušil až Kai, když nadhodil:„Možná by sis o tom mohl zkusit něco najít. Třeba najdeš úplný nesmysly, ale třeba se něco dozvíš."

Andreas mu dal pusu na čelo. „Už dostávám domácí úkoly? Provedu, pane učiteli."

„To už nedělej," zaprosil Kai a začínal se usmívat. „Je to pěkně divný."

Andreas se zasmál s ním. „Máš pravdu." Vzápětí mu vjel rukama pod košili a začal ho hladit po zádech. „Daleko radši ti budu říkat Kaii." Začal mu rozepínat knoflíčky a u toho šeptal: „Kaii, Kaii, můj Kaii."

Světlovlasý si mu opřel hlavu o rameno a nechal se laskat. Pak věnoval Andreasovi několik polibků na krk a neměl nic proti tomu, když mu druhý muž stáhl košili.

Když byl po chvíli Andreas pořád ještě oblečený a držel si ho polonahého na klíně, začal se Kai cítit trochu divně. Dokázal si představit sám sebe, jak se dívá na polonahého Andrease a obdivuje ho, jelikož měl druhý muž lehce vyrýsované svaly, ale nechápal, co Andreas tak studuje na něm.

Kai své tělo nikdy nepovažoval za příliš atraktivní. Byl spíše hubený a v posilovně byl přesně jednou za život, a to někdy na střední, takže rozhodně neměl pěkné svaly. Jednoduše řečeno, ohledně své postavy příliš sebevědomí neměl. Obvykle se nijak nestyděl, protože nedostal čas se nad tím zamýšlet, ale teď ten čas měl.

Raději zbavil Andrease trička, aby trochu vyrovnal stavy, a pak se začali mazlit.

O několik minut později ještě leželi na pohovce oba do půl těla nazí, ale už opravdu jenom odpočívali. Nezašli dnes večer ani nijak zvlášť daleko. Zůstali u mazlení, i když nebylo zrovna nejlehčí se udržet.

Kai měl pocit, jako by byl znovu puberťák a prožíval jeden z těch prvních vztahů, protože bylo nesmírně těžké se po Andreasovi pořád neplazit. Pomyslel si ale, že jedna schůzka, na které se spolu nevyspí, i když k tomu měli blízko, bude jedině zdravá.

Když už ho napadla ta puberta, rozhodl se udělat další věc, která mu přišla malinko dětinská, ale prostě to udělat chtěl. Podal si svůj mobil, zapnul fotoaparát a natočil ho na sebe a Andrease.

„Úsměv!" pobídl ho a Andreas na chvíli poslechl, ale hned na další fotce mu dával pusu na tvář.

„Potřebuješ mě na památku?" zeptal se Andreas s úsměvem.

Zatvářil se nevinně. „Co kdyby mi bylo smutno?"

„Vždycky za tebou můžu přijet."

Kai odložil mobil a vrátil ruku zpátky mezi ně, ale Andreas ji téměř okamžitě zachytil. Zadíval se na jeho zápěstí a palcem jemně přejel přes slabou jizvu.

„Co se ti stalo?" zeptal se.

Kai si nebyl jistý, jestli si toho zranění všiml až teď, nebo už mu hlodalo v hlavě dávno. Bylo klidně možné, že si ho všiml už při jejich prvním setkání, ale nechtěl vyzvídat, když se skoro neznali. Kai by byl nejraději, kdyby nevyzvídal ani teď. Jizva na zápěstí se vždy vysvětlovala špatně.

„Trochu mi ujel nůž," použil jednu z nacvičených výmluv. „Jenom blbá nehoda."

Andreas ho nepřestával lehce držet za zápěstí. „Ty musíš být šíleně nešikovnej člověk. Sklenička, nůž..."

„No jo," povzdechl si.

Na pár vteřin ho popadlo nutkání říct Andreasovi všechno. Povědět mu pravdu o své jizvě i o tom, jak se mu rozbila v ruce sklenička. Pak si ale pomyslel, že takový už není. Není třeba o tom Andreasovi říkat, protože už se to nikdy nebude opakovat. Dostává se z toho. Byl odhodlaný se uzdravit víc, než kdy předtím.

V Andreasově společnosti mu bylo víc než příjemně, ale už se připozdívalo, a tak se posadil, aby si oblékl košili.

„Už mizíš?" zeptal se Andreas.

Kai mu věnoval letmý polibek. „Už je pozdě."

Zdálo se, že Andreas souhlasí, poněvadž se rovněž natáhl pro svůj hořejšek.

„Můžu ti aspoň zavolat taxíka?" zeptal se. „Abych měl jistotu, že dorazíš domů v pohodě."

„To ti budu vděčnej," odvětil. „A děkuju za večeři." Než ale vůbec mohl Andreas kamkoli zatelefonovat, vyzvídal: „Takže kdy máš zase čas?"

„Zítra večer bude asi dost nabito v klubu, takže tam chci radši být. V neděli?"

„To mi zní dobře."

Taxík, který mu Andreas objednal, ho hodil domů, a on sebou skoro hned praštil do postele. Cítil se unaveně, ale úžasně. Svěřil se Andreasovi se svými potřebami a lépe už to snad dopadnout nemohlo. Šíleně se těšil na neděli. Byl zvědavý, co si Andreas do jejich dalšího setkání zjistí.