Dotknout se dna ✓

33. kapitola

Cestou domů z práce, se Kai nemohl přestat usmívat. Když Henry tam v koupelně objevil, co má na těle, myslel si, že se mu tuhle situaci už nikdy nepodaří spravit. Vypadalo to, že se všechno pokazilo a že Henry už nikdy nebude moct být jeho kamarád. Nemohl uvěřit, že ta zdánlivě bezvýchodná situace nakonec dopadla takhle. Henry ho přijal úplně se vším. Nemohl si přát nic víc.

Vzhledem k tomu, jak dobře se cítil, neměl náladu strávit zbytek večera doma. Proto když mu Andreas napsal, že je v Riviéře a za chvilku pojede za ním domů, odepsal mu, ať nejezdí, že se za ním staví.

Andreas mu na to poslal ještě jednu zprávu, kde se strachoval, jestli je všechno v pořádku, na což Kai odepsal: V nejlepším.

~°°°~

Andreas seděl u baru ve svém klubu, díval se kolem sebe a často kontroloval mobil. Když si s Kaiem dnes volal a on mu řekl, že Henry objevil jeho rány, měl o něj obavy. Strachoval se, jak se situace vyvine, a jestli Kai najde způsob, jak všechno vyřešit. Věděl, že ztráta kamarádství s Henrym, by světlovlasého nepochybně poznamenala.

Byl proto velice příjemně překvapený, když mu Kai napsal, že se staví. To, že chtěl být ve společnosti, totiž značilo, že je mu dobře. Takže se mezi ním a Henrym nejspíš všechno vyřešilo. Nemohl se dočkat, až to uslyší přímo od Kaie.

„Vypadáš nervózně," ozvalo se najednou vedle něj a Andreas málem nadskočil.

Otočil hlavu, aby uviděl Jarretta, jak se usmívá.

„Na koho čekáš, hm?"

„Na Kaie," odpověděl.

Jarrettův úsměv se ještě rozšířil. „Pořád spolu? Tak to už je dost seriózní vztah, ne?"

„Jo, tak nějak je," potvrdil Andreas a to uvědomění ho donutilo rovněž se usmát.

„No nic, já tu nebudu rušit," promluvil zase Jarrett. „Původně jsem se šel zeptat, jestli jdeš domů, ale vidím, že ne. Tak si to užij!"

Andreas přikývl a už se chtěl s kamarádem rozloučit, ale místo toho na něj zavolal: „Počkej! Kdo má vlastně místo tebe směnu?"

Dobře si pamatoval, že pondělní večery normálně pracuje Jarrett, takže se musel pro dnešek s někým vyměnit.

„Christian," odpověděl.

Na to Andreas pozvedl obočí. „Kam se poděla ta tvoje nedůvěra k němu?"

Jarrett se ještě na chvilku vrátil blíž a loktem se opřel o bar. „Asi to byla jenom blbost. Nevím, proč jsem mu nevěřil. Je to normální týpek."

Andreas jenom přikývl. „Tak už běž. Čau."

„Ahoj," rozloučil se Jarrett a na místo, kde během svých směn obvykle stával, si akorát stoupal Christian.

Vzápětí se ale Andreas o směny svých zaměstnanců zcela přestal zajímat, protože dovnitř právě vstoupil Kai. Usmíval se a nic víc si Andreas přát nemohl. Když se jejich oči setkaly, prostoupila ho ohromně silná vlna štěstí.