Dotknout se dna ✓

24. kapitola

O něco později spolu leželi v posteli. Oba na boku, otočení k sobě. Přes záclony dovnitř pronikalo denní světlo, ale to ani jednomu z nich nevadilo. Neměli v úmyslu spát, pouze odpočívali.

„Děkuju ti za to všechno, cos pro mě včera udělal," přerušil ticho Kai. „A za to, že tu se mnou jsi."

„Za to mi nemusíš děkovat." Usmál se.

„Jsi si jistý, že chceš se mnou pořád být?" zeptal se Kai, trochu v obavách. Bylo mu jasné, že s tím vším, co Andreasovi přiznal, se bude druhý muž chvíli vypořádávat.

Vypadal zaskočeně. „Proč bych s tebou neměl chtít být?"

„Protože jsi viděl, jaký jsem. Měl bys vědět, že to se mnou není lehký, když mám špatnou chvilku."

„Nikdy není všechno lehký," odpověděl. „Jestli si myslíš, že tě nechám být jenom proto, že máš problémy, tak se pleteš. Chci pokračovat v tom, co máme. Jestli chceš i ty."

„Chci," odpověděl upřímně a po tváři se mu rozlil úsměv.

Andreas ho pohladil po tváři. „Můžeš mi něco slíbit?"

Podíval se na něj a čekal, co si vyžádá.

„Když to zase bude hodně špatný, když si zase budeš chtít někdy ublížit a já tam nebudu, zavoláš mi? Nemusíš mi říkat, co se děje. Nemuseli bychom vůbec mluvit o tom, co se děje, jenom chci, abys mluvil se mnou. Myslíš, že to můžeš udělat?"

„Tak dobře," přikývl, „slibuju."

„Pomůžu ti kdykoli budeš potřebovat. Chci, abys věděl, že jsem tady pro tebe, kdykoli."

„To pro mě ještě nikdo neudělal," přiznal Kai.

Andreas se usmál a políbil ho na tvář.

Ještě chvíli nečinně leželi a Kai se začínal pomalu nudit, ale nechtělo se mu vstávat. Aby se nějak zaměstnal, začal si pohrávat s Andreasovou náušnicí. Ten tmavý kroužek se mu líbil, ale sám by ho asi nezkoušel. Byl zkrátka pěkný na Andreasovi.

Černovlasý se usmál. Očividně mu jeho počínání v nejmenším nevadilo. Dokonce se přisunul o něco blíž a položil ruku Kaiovi na bok.

„Máme celý den volno," konstatoval.

„Uhm," přisvědčil Kai a pousmál se.

Čekal, jestli má Andreas v plánu nějakou akci, ale nezdálo se. Druhý muž si vpravdě stále poněkud nejistě prohlížel jeho obvazy.

„Budu v pořádku," přesvědčoval ho. „Skoro to nebolí a brzo tam nebude nic vidět."

„Dobře," přikývl Andreas, „ale kdyby cokoli, řekni."

„Nechci na to myslet, André," zamumlal. „Můžeme se věnovat nám?"

Pousmál se. „Co máš v plánu?"

„Ještě jsem ani nedostal pusu na uvítanou," postěžoval si a vzápětí spojil jejich rty.

Ruku měl položenou na Andreasově tváři a líbal ho s naléhavostí, kterou mu druhý muž oplácel. Nezůstali dlouho pouze u rtů a za krátko zapojili i jazyky, jimiž se vydali zkoumat ústa toho druhého. Andreas ho k sobě tiskl za bok a Kai dokázal myslet jen na to, jak moc tenhle pocit postrádal.

Když se od sebe odtáhli, oba dýchali překrývaně a Kai měl načervenalé tváře.

Jejich odstín pravděpodobně ještě ztmavnul, když Andreas poznamenal: „Hned si připadám víc jako doma."