Dotknout se dna ✓

27. kapitola

„Chceš, abych si vzal oblek?" zavolal Andreas na Kaie z ložnice.

Den dosud trávili děláním různých zajímavých věcí, ale teď už byla sobota večer, a tak se chystali na koncert. Andreas si uvědomoval, že je to vlastně poprvé, co spolu někam vyrážejí, a byl z toho nadšený.

„Jak jestli chci?" přišla nechápavá odpověď a vzápětí Kai nakoukl do místnosti. „To je přece tvoje věc, co si vezmeš."

„To jsem jen tak řekl." Usmál se. „Nevím, jak moc je to seriózní, na koncertě jsem nebyl ani nepamatuju. V čem jdeš ty?"

„Beru si černou košili," odpověděl. „Oblek snad ani nemám. Ale ty si ho vezmi, jestli chceš. Rád se podívám."

Andreas si pomyslel, že oblek to tedy bude, a šel ho vytáhnout ze skříně, zatímco Kai zmizel do koupelny. Oba se oblékli, a pak se sešli v obýváku.

„Sluší ti to," pochválil ho Kai s úsměvem.

Andreas si uvědomil, že v černé košili ho ještě neviděl, a nemohl popřít, že v ní vypadal dobře.

„Děkuju, tobě taky."

Už předtím se domluvili, že pojedou městskou dopravou. Andreas chtěl sice původně řídit, ale Kai mu potom řekl, že tam bude pravděpodobně k dispozici alkohol.

Na to mu Andreas řekl: „Ten možná budu potřebovat, když budou hodně špatní."

Čemuž se oba zasmáli. Vzhledem k tomu, že koncert, na který se šli podívat, byl koncertem vyhlášeného orchestru, pravděpodobnost něčeho takového byla nízká.

Vyrazili na autobus a zanedlouho vystupovali téměř před kulturním domem, kde se měla celá akce konat. Dovnitř už se hrnuly zástupy lidí, což Andrease značně udivilo.

„Nevěděl jsem, že v dnešní době ještě tolik lidí zajímá klasická hudba."

Kai pokrčil rameny. „Možná se jenom snaží vypadat, že o tom něco vědí."

Andreas se pousmál. „Já taky dokážu poznat maximálně to, jestli nehrajou falešně."

„To stačí," ujistil ho Kai a rozešli se ke vstupu do budovy.

Když procházeli dveřmi, Andrease popadlo nutkání chytit Kaie za ruku, a tak to udělal.

Světlovlasý k němu překvapeně vzhlédl. „Ty se chceš držet za ruce?"

„Mám dojem, že za jinou část těla by to nemuselo být vhodné," odvětil s úšklebkem.

Kai se tomu pousmál a stiskl jeho ruku pevněji.

Po chvíli pomalého posouvání se v davu se jim konečně podařilo dostat se do koncertního sálu. Andreas slyšel, že je to zde údajně nově zrekonstruováno, ale předtím tu nikdy nebyl, takže neměl s čím porovnávat. Mohl však bezpečně říct, že ho to uchvátilo.

Vysoký strop pomalovaný nejrůznějšími obrazy byl držen několika elegantními podpěrnými sloupy. Ty i některé části stropu zdobily zlaté rytiny a na to vše vrhalo světlo několik křišťálových lustrů. I jako člověk, který se právě nezajímá o architekturu, musel uznat, že je to tu nádherné. Kai to očividně vnímal stejně, protože se v údivu rozhlížel kolem.

„Už jsi tu někdy byl?" vyzvídal Andreas.

„Ne, nikdy jsem neměl čas," odvětil. Stále by tak zaměstnaný výjevy okolo, že bylo jedině dobře, že ho Andreas drží za ruku. Mohl ho tak pomalu vést, aniž by ho v davu ztratil.

Předal jejich lístky jednomu z uvaděčů, který je dovedl na jejich místa. Ukázalo se, že budou sedět na balkóně, což Kaie okamžitě nadchlo.