Dotknout se dna ✓

26. kapitola

V pátek se stalo něco, co Kai opravdu nečekal. Weiss přišel ve čtyři hodiny odpoledne k nim do kanceláře a řekl, že objednal do firmy na víkend malíře. Prý se jim ale uvolnil čas už teď, takže za chvíli přijdou. Kai, Henry a všichni ostatní mají tím pádem na zbytek dne volno. Skoro tomu nemohl uvěřit, ale Weiss jim ještě jednou zopakoval, že to tak vážně je, a popohnal je, ať vypadnou.

Kai byl tedy doma ještě před pátou a zavolal Andreasovi, aby mu řekl, ať pro něj nejezdí do práce. Domluvili se, že pro něj přijede místo toho k němu domů.

Protože byl ale ještě čas, než Andreas dorazí, rozhodl se Kai, že mezitím dokončí jeden z rozdělaných obrazů. Byl to výhled na město, který mu ukázal Andreas, když si tehdy vyjeli jeho autem. Samozřejmě nebyl úplně přesný, protože Kai maloval po paměti, ale hezky se mu u jeho tvoření odpočívalo.

Zřejmě až trochu moc hezky, protože úplně zapomněl na čas. Najednou totiž Andreas zvonil u vchodu a Kai ve svém triku od barvy rozhodně nebyl nachystaný.

„Promiň, ještě mi to chvilku bude trvat," oznámil mu přes zvonek. „Pojď nahoru, jestli chceš."

Stiskem tlačítka otevřel Andreasovi vchodové dveře, a zatímco byl černovlasý na cestě nahoru, zamířil Kai do koupelny, aby se převlékl. Rychle ze sebe shodil špinavé tričko, nasoukal se do čistého, a pak se před zrcadlem pokoušel alespoň trochu učesat.

~°°°~

Jakmile Andreas vstoupil do Kaiova bytu, uslyšel světlovlasého zavolat „Převlíkám se! Chvíli vydrž!"

„Nemusíš spěchat," odpověděl mu pobaveně a zamířil čekat do obýváku.

Tam ho okamžitě upoutalo rozpracované plátno. Nejprve ho udivilo, že Kai maluje, ale rychle si vzpomněl, že mu o tom vlastně říkal, když se potkali na jeho narozeninové party. Tehdy už měl ale Andreas v sobě nějaký alkohol a nikdy potom se o tomhle svém koníčku Kai ani slovem nezmínil.

Přistoupil o něco blíž, aby si malbu lépe prohlédl, a zjišťoval, že je mu krajina zachycená na plátně jaksi povědomá.

„Tak už můžu," přerušil jeho myšlenky Kai, který se mu najednou zjevil za zády.

Andreas se k němu otočil. „To je ta vyhlídka, kde jsme spolu byli." Bylo to spíš překvapené konstatování, než otázka, protože neměl pochyby o tom, na co se dívá.

„Tys to poznal?" podivil se Kai.

„Jasně, že jsem to poznal. Povedlo se ti to."

„Dík," rozpačitě se usmál, „na to, že jsem maloval po paměti je to asi dobrý. Ale ještě to chce trochu doladit."

„Hrozně se podceňuješ," vyčetl mu Andreas. „Věř mi, když ti říkám, že je to víc než dobrý."

„Ale jdi..."

„Myslím to vážně. Já bych v životě nezvládl namalovat ani nic podobnýho. S mýma výtvarnýma schopnostma, bys ani nepoznal, co to je."

Kai se ušklíbl. „Tomu nevěřím."

„Myslím to vážně," trval na svém Andreas. „Můžu ti to ukázat, jestli máš plátno, který můžu zničit."

Kai si byl vědom, že plánovali jet k Andreasovi domů, ale vidět ho malovat bylo nyní daleko silnější pokušení. Došel pro jedno z menších čistých pláten, postavil mu ho na stojan místo svého nedokončeného a podal mu štětec a barvy.

„Prosím, je to tvoje," pobídl ho.

Andreas se podíval na Kaiovo načaté plátno, a pak na to svoje. „Můžu opisovat?"