Dotknout se dna ✓

21. kapitola

Z klubu se Kai vrátil hodně pozdě a s množstvím alkoholu v krvi. Henry mu nabízel, ať přespí u něj, aby v takovém stavu nechodil venku sám, ale on odmítl. Chtěl mít klid.

V duchu se proklínal, když se mu konečně podařilo doklopýtat do bytu a zabouchnout za sebou dveře. Točila se mu hlava a nedokázal pořádně přemýšlet. Proč zatraceně tolik pil? Původně chtěl přece mít jen klidný večer, ale v momentě, kdy se začal obávat, že pro Andrease vlastně nic neznamená, se všechno zvrtlo.

Pil jednu skleničku za druhou a Henry na něj sice dal pozor, ale nebránil mu. Proč muselo být zase všechno tak hloupé?

Shodil ze sebe bundu a zamířil do sprchy ve snaze probrat se a nějak ze sebe dostat ten pocit, že je všechno na hovno. On je na hovno. Choval se jako idiot a teď si to odpyká bolestí hlavy a nevolností. Znělo to fér, akorát že vůbec.

Pustil na sebe ledovou vodu a silou vůle se přinutil pod ní stát, i když ho to nutilo prudce dýchat a bylo to zatraceně nepříjemné. Rukama se opřel o kachličkovou stěnu a cítil, jak se mu do očí začínají tlačit slzy. Potřeboval Andrease. Potřeboval Andrease hned teď.

Vylezl ze sprchy a okamžitě se začal třást zimou. Zabalil se do ručníku a musel chvíli strávit snahou nahnat zpátky cit do svých končetin, ale hned potom přes sebe jen rychle přehodil tričko a spodní prádlo a šel si pro telefon.

Když ho vytáhl z kapsy bundy, zmocnila se ho najednou strašlivá nervozita, že to Andreas nezvedne. Že už třeba bude spát, nebo že zkrátka nemá na otravování tak pozdě v noci náladu. Potřeboval s ním mluvit, a to hned. Druhá možnost totiž byla zůstat sám se sebou a toho se momentálně děsil.

Na displeji na něj jako první vyskočila zpráva od Henryho, vyzvídajícího jestli dorazil v pořádku domů, ale na tu se teď neobtěžoval odpovídat. Párkrát se zhluboka nadechl, důkladně si otřel oči, a pak zavolal Andreasovi.

Když to černovlasý zvedl, Kaiovi se šíleně ulevilo, ale snažil se nedávat najevo, jaké všechny emoce s ním zmítají, a jen ho v klidu pozdravil.

„Kaii, ty ještě nespíš?" divil se muž a rozespale si promnul oči.

Světlovlasý neodpověděl. „Vzbudil jsem tě?" zeptal se namísto toho starostlivě.

Andreas přikývl a zívnul. „Ale to nic. Co potřebuješ?"

„Vrátili jsme se s Henrym z toho klubu," zamumlal a podpíral si přitom hlavu volnou rukou. „Jsem opilej."

Andreas se mírně usmál. „Tak na sebe hlavně dej pozor, dobře? Až dotelefonujeme, tak jdi spát a ráno si vezmi Ibalgin."

„Ty to nechápeš," Kai zavrtěl hlavou a praštil sebou po zádech na pohovku. „Myslel jsem si, že to bude jenom klidnej večer s kamarádem, ale pak jsem se nalil jako idiot a ty tady nejsi."

Andreas mírně svraštil obočí. „Omlouvám se. Vím, že jsi nebyl nadšený z mého odjezdu, ale v úterý jsem zpátky. Opravdu."

„To ti vůbec nevyčítám," ujistil ho Kai rychle, když mu došlo, že ho Andreas pochopil úplně jinak, než zamýšlel. „Chtěl bych, abys byl tady, abys... mi dal co proto a já se mohl přestat cítit blbě."

„Abych ti dal co proto za to, že jsi to trochu přehnal s pitím?" ptal se Andreas. „Vždyť jsi dospělej, Kaii. Mluví z tebe alkohol."

Urputně zavrtěl hlavou, ale začínalo mu docházet, že nejspíš skutečně nemá důvod vinit se. Andreas neviděl problém v tom, že pil. Ve skutečnosti to vlastně opravdu nebyla žádná velká věc, to jenom Chris z toho pokaždé udělal scénu.

„Asi máš pravdu," povzdechl si.

„Ne asi, určitě," opravil ho Andreas se smíchem. „Taky už se nemůžu dočkat, až budu doma, abys věděl."

Kai mu oplatil úsměv. „Budeš chtít vyzvednout na letišti?"

„Jestli budeš mít čas, určitě mě to potěší."

„Přilétáš až večer, ne?" ujišťoval se.

Andreas kývl. „O půl osmé."

„To už bych měl mít po práci, i kdyby si šéf vymýšlel kraviny. Budu tam," slíbil.

Po chvilce se rozloučili a Kai si zalezl do postele. Už mu bylo daleko lépe. Potřeba nadávat si zmizela a už se cítil jenom unavený. Odepsal Henrymu, že je v pořádku, a uložil se ke spaní.

~°°°~

Ráno si musel opravdu vzít prášek na bolest hlavy, protože s ním kocovina udělala svoje. Necítil se ale zdaleka tak hrozně jako včera, k čemuž pravděpodobně velkou měrou přispěl Andreas.

Jakmile si ale na muže vzpomněl, zároveň se mu v hlavě znovu vynořily Henryho pochybnosti. Na to, jak spolu byli často, se skutečně nedalo říct, že jsou si blízko. Vždyť o sobě nic nevěděli. Najednou ho až zaráželo, jak málo vlastně znal muže, kterého tak často nechával převzít kompletní kontrolu nad svým tělem. Nevěděl o něm skoro nic, ale i tak mu důvěřoval a i tak pro něj byl Andreas důležitější než všichni ostatní, které znal. Nevěděl, jak se to stalo, ani kdy k tomu vlastě došlo.

Ten den se rozhodl zavolat Gemmě, protože s ní už delší dobu nemluvil a chtěl jí několik věcí říct.

Co jí řekl hned po pozdravu, bylo: „Henry už o tom ví."

Chvíli byla zmatená, ale pak jí došlo, o čem to Kai mluví. „A jak reagoval?"

„No, nejdřív ne úplně hezky, ale už jsme si to vysvětlili. Nebude se mezi mě a Andrease plést."

„To ráda slyším," odpověděla a v hlase jí byla slyšet úleva. „A jaké to zatím je? Jsi s ním šťastný? Už víš, jestli je to to, co chceš?"

Povzdechl si. „Jsem šťastný to určitě, ale je to trochu složité... Víš, nedávno mi došlo, že o sobě vlastně zase tolik nevíme. Zkrátka když jsme spolu, netrávíme čas zrovna povídáním." Ušklíbl se, ale ani to nedokázalo rozehnat jeho skleslou náladu. „Ty, Gemmo, myslíš, že bych už měl znát jeho rodinu? Nebo vědět, co všechno kdy dělal?"

„Kaii, každý vztah se vyvíjí jiným tempem," uklidňovala ho. „Jestli bys chtěl poznat jeho rodinu, tak se ho na ni zeptej."

Zavrtěl hlavou, i když ho dívka vidět nemohla. „Mně nejde o jeho rodinu, jde mi o něj. Myslím tím... nevím, jak vážný to pro něho je. Nechci, aby si myslel, že je to pro mě jenom něco nezávaznýho, ale mám strach, že když z toho uděláme vztah... Potom už to nebude takový. Už by to mezi náma nebylo stejný."

Nechtěl se vzdávat toho, co mezi sebou s Andreasem měli v posteli. Nebylo totiž jednoduché najít někoho, kdo dokáže vyhovět jeho požadavkům. Potřeboval, aby s ním někdo zacházel drsně. Ve vztahu bylo pro něj všechno o držení za ruce, komplimentech, a tak podobně. Ne že by snad něco z toho Kai neměl rád, ale byl si jistý, že by mu to nedokázalo nahradit ty věci, které s ním Andreas uměl udělat.

„Nemůžeš přece vědět, jaké by to bylo," odporovala Gemma. „Nikdy jsi ještě s Andreasem vztah neměl."

„Nevím, jak to chci zařídit, Gemmo, ale nechci, aby odešel."

„Určitě se nikam nechystá," uklidňovala ho dívka. „Mám za tebou přijet? Nechceš u sebe někoho?" ptala se, protože musela vycítit Kaiovu úzkost.

„Nemusíš," zarazil ji, „já to zvládnu. Půjdu ven." Rád by teď s někým byl, ale nechtěl k sobě Gemmu tahat přes půl města.

Ještě chvíli s ní zůstal na telefonu a během té doby se oblékl, aby následně skutečně vyrazil z bytu. Celý den pak strávil procházením se po ulicích města s občasnými zastávkami v kavárně v případě, kdy mu už skutečně byla zima, ale domů se až do večera nevrátil.