Dotknout se dna ✓

17. kapitola

Kai ležel s hlavou položenou na Andreasově hrudi a tělem vklíněným mezi ním a opěradlem pohovky, kam se sotva vešel. Pomalu oddechoval, snaživ se odpočívat, k čemuž mu pomáhalo Andreasovo jemné hlazení po zádech.

Občas při tom zavadil o některý z Kaiových škrábanců a světlovlasý pak tiše sykl, nebo zaťal prsty do pěstí. Bylo mu hezky. Andreas mu dal přesně to, co potřeboval, aby nemyslel na incident s Henrym. Chtěl ho vytěsnit ještě na chvíli. Andreas mu jemně promasíroval jedno místečko na zádech, což ho donutilo spokojeně zamručet.

Jeho chvilka klidu ale zřejmě neměla trvat dlouho, protože vzápětí se Andreas zeptal: „Ale vážně, jak to, že nejsi v práci?"

Povzdechl si, a pak do jeho kůže zamručel: „Pohádal jsem se s Henrym."

„Cože?" překvapil se Andreas. „O čem?"

Tady Kai zaváhal ještě déle, ale nakonec se rozhodl pravdu přiznat. „Viděl nás, jak jsme se líbali u tebe v klubu."

Andreas se zvedl a podepřel se na lokti, takže mu Kai nespokojeně sklouzl z hrudi. „Takže proti mně něco má? Zdál se mi v klidu, když jsme si povídali."

„Já vím, taky jsem mu to říkal. Prý když si myslel, že jsi jenom kamarád, tak to bylo něco jinýho."

Andreas zavrtěl hlavou. „Sakra, nechci, aby ses kvůli mně musel hádat s kamarádama. Měl jsem si to nechat na doma a v klubu tě nechat být..."

„Ne," zarazil ho Kai, ještě než se stihne omluvit. „Kdybych chtěl, abys mě tehdy nechal, řekl bych ti to. To, co se stalo mezi mnou Henrym, není tvoje chyba. A budu se kvůli tobě hádat s kamarádem, dokud se nenaučí, že se do tebe nemá srát."

Uvědomil si, že možná řekl Andreasovi trochu víc, než chtěl, ale teď už se s tím nedalo nic dělat.

Andreas si povzdechl. „Děkuju, ale stejně mě to mrzí, Kaii. Kvůli čemu se do mě sral, jestli to můžu vědět?"

„Nemá to nic moc společnýho s tebou. Takhle by se sral do každýho chlapa, kterýho bych si našel. Bojí se, že se bude opakovat situace s mým bývalým."

Tušil, že situace okolo jeho rozchodu Andreasovi možná pořád nedává tak úplně smysl. To, že si přestali rozumět, začali se hádat a následně se rozešli bylo normální pro mnoho vztahů. Nic kvůli čemu by Henry musel tak vyšilovat. Samozřejmě, že se tam stalo něco víc, ale Kai teď opravdu nechtěl zabíhat do detailů.

Andreas se ovšem tentokrát zřejmě nemínil vzdát tak snadno. „Jaká byla situace s tvým bývalým? Co udělal tak hrozného?"

Kai krátce zavrtěl hlavou. „Nic moc, prostě nám to přestalo fungovat. Jak už jsem říkal."

Andreas z něj naštěstí víc informací netahal, ale z jeho drobného povzdechu si Kai domyslel, že tuší, že mu neříká všechno. Vypadal možná i trochu zklamaně, což Kaie zamrzelo, ale mlčel.

„Počkáš, až se s tebou udobří, nebo to zkusíš urovnat jako první?" zeptal se Andreas.

„Nevím," povzdechl si. „Neumím to, nevím, co bych mu řekl. Možná jsem to trochu přehnal a byl na něj ostřejší než jsem musel, ale prostě mi vadilo, co říkal."

„V tom případě bys mu to měl zkusit vysvětlit. Říct, co ti vadí, jak by sis to představoval do budoucna," začal mluvit, ale vzápětí se rychle zarazil. „Promiň, vím, že takhle radit je jednoduchý. Neměl bych se ti do toho míchat."

„To je dobrý," rozporoval Kai. Chtěl slyšet jeho názor. „Pokračuj."

Andreas mírně pokrčil rameny. „Měl by sis s ním prostě promluvit o tý hádce. Nechat se vyslechnout a taky mu dát prostor mluvit o jeho pohledu na věc."