Dotknout se dna ✓

5. kapitola

Andreas se ráno vzbudil a ještě s napůl přivřenýma očima se obrátil na druhou stranu. Hlava ho bolela a nejradši by zůstal ležet, ale tušil, že asi musí někde být.

Jakmile se probral trochu víc, vzpomněl si, co se včera večer dělo. Tedy nejdřív si myslel, že se mu zdál dost skutečný erotický sen, ale pak si uvědomil, že se to vážně stalo. Otevřel oči a podíval se vedle sebe, aby našel Kaie, ale druhá půlka postele byla prázdná. Nespokojeně zamručel. Pravděpodobně už ho nikdy neuvidí. Vážně se jen tak vypařil? Nemyslel si, že zrovna on je tenhle typ.

Z nějakého důvodu se mu po zjištění, že je Kai pryč, chtělo vstávat ještě méně, ale přinutil se alespoň si na posteli sednout. Promnul si oči a snažil se nějak nevnímat kocovinu, ale moc to nešlo. Rozhlédl se kolem a tehdy si všiml lístečku na nočním stolku.

Promiň, musel jsem do práce, ale včerejšek byl úžasnej. Měli bychom ho někdy zopakovat.

Pod těmito větami bylo připsáno telefonní číslo a Andreas se usmál. Najednou vstal z postele tak rychle, že málem zakopl a začal po zemi hledat své rifle. Když je konečně nalezl, vylovil v kapse mobil a při ukládání Kaiova čísla přidal po krátkém váhání za světlovláskovo jméno malé hvězdičky.

~°°°~

Když Kai ráno mířil do práce, nemohl se přestat usmívat. Sbalit se a potichu ráno zmizet z Andreasova domu bylo pro něj něco nového, vzrušujícího. Ještě nikdy neměl jednorázovku a vlastně ani nechtěl, aby se z tohohle jednorázovka stala. Proto taky nechal Andreasovi své telefonní číslo.

Bylo to s ním lepší, než Kai čekal. Vlastně si nemyslel, že ještě někdy najde někoho, kdo bude schopný vyhovět jeho poněkud specifickým potřebám. Pořád to nebylo úplně všechno, co potřeboval, ale rozhodně si nemohl stěžovat. Andreas byl nadprůměrný ve víc než jednom ohledu a on doufal, že se mu opravdu ozve.

~°°°~

Andreas se stavoval v klubu hned po tom, co se dal z předchozí noci nějak dohromady, protože se potřeboval podívat, jak velká spoušť zůstala po včerejší party.

Kupodivu to nebylo tak strašné. Když přelétl místnost pohledem, zjistil, že to nejhorší už je poklizené. Sice se na podlaze ještě válely konfety a všude stála spousta skleniček, ale aspoň nebylo nikde nazvraceno.

„Dobrý ráno, skoro třicátníků," pozdravil ho Jarrett, který právě vylezl z postranních dveří skladu.

„Dobrý," odpověděl a lehce se usmál, i když ho to oslovení v první chvíli trochu vyděsilo.

„Byla to fakt dobrá party. Škoda že ses nezdržel dýl."

„No jo," pokrčil rameny Andreas a zamířil se posadit na barovou stoličku, „já už jsem zažil oslav dost, hlavně že si to užili ostatní."

Jarrett se ušklíbl. „A čemu ses věnoval ty, hm? Jen povídej, kdo to byl?"

„Kdo co byl?" zeptal se Andreas ve snaze hrát nechápavého.

Jarrett zakroutil hlavou. „Nehraj to na mě. Takhle vesele se tváříš, jenom když sis vrznul. Tak kdo ti dal tak hezkej narozeninovej dárek?"

Andreas si povzdechl, ale věděl, že byl poražen. „Vzpomínáš si na Kaie?"

Jarrett pozvedl obočí. „Vážně? To ne."

„Ale jo," trval si na svém.

„Zatoužil jsi po změně?"