Dotknout se dna ✓

32. kapitola

V pondělí ráno jel Kai jako obvykle autobusem do práce. Nastoupil a chtěl se posadit na volné místo, ale vzápětí zjistil, že asi raději postojí.

Některé vzpomínky na včerejšek byly celé mlhavé, některé naopak až moc živé. Jak se stalo to, že se pomalu nemůže posadit si pamatoval moc dobře. Snažil se tu vzpomínku ale znovu nevyvolávat. Věděl, že představa toho, jak leží ohnutý přes postel a Andreas mu páskem dává co proto, je stále až příliš vzrušující. Jestli se chtěl dopravit do práce alespoň trochu důstojně, měl by toho nechat.

Včerejšek byl ale vážně neskutečný. Andreas si svůj slib, že mu jejich zameškanou středu vynahradí, vzal totiž opravdu k srdci. Celý den, s výjimkou krátkých chvilek, kdy potřebovali na záchod nebo pro jídlo, strávili v posteli. Chvíle vzrušení a všemožné scény prokládali odpočinkem a to bylo v podstatě všechno, co se za celý den odehrálo. Momentální stav Kaiova pozadí tedy nebylo nic, čemu by se měl divit.

Na své zastávce vystoupil, došel do budovy, kde pracoval, a zamířil rovnou do své kanceláře. Henry už tam byl a zřejmě už i pracoval.

„Dneska jsi tu nějak brzo," podotkl Kai.

Překvapeně k němu zvedl hlavu. „Ne, to ty máš deset minut zpoždění."

Kai si nejprve myslel, že si z něj dělá jeho kamarád srandu, ale když zkontroloval mobil, zjistil, že je to skutečně tak. Přišel pozdě. To se mu téměř nikdy nestávalo.

„Máš štěstí, že tu Weiss zatím ještě není," pokračoval Henry. „Kde ses zdržel? Je všechno v pohodě?"

Přikývl. „Jo, všechno je fajn. Trochu jsem zaspal."

Dal ráno na Andreasovo naléhání a před jeho odchodem se ještě nějakou dobu mazlili. Myslel si, že stíhá, ale byl tak zabraný do užívání si Andrého blízkosti, že se nejspíš trochu přepočítal. Musel potom ještě strávit poměrně dlouhou dobu v koupelně, aby zakryl stopy po jejich víkendové činnosti, a tentokrát to bylo opravdu náročnější než obvykle.

Posadil se ke stolu a bolest ho okamžitě donutila zkřivit obličej v podivném výrazu. Představa, že tady bude muset sedět osm hodin mu nebyla zrovna příjemná. Tak tohle s Andrém nedomysleli.

Neuniklo mu, že si ho Henry prohlíží s přivřenýma očima a podezíravým výrazem, ale neříkal nic. Kai mu byl za to vděčný.

Nějakou chvíli pracovali a Kai už si pomalu zvykl na ten zvláštní pocit. Dokonce se mu už celkem úspěšně dařilo ho nevnímat, a tak se mohl lépe soustředit na práci. Zabral se do ní dokonce tak, že si ani nevšiml, kdy Henry odešel pro kávu, ale najednou před něj pokládal kelímek, ze kterého se kouřilo.

„Díky," řekl s úsměvem.

Po chvíli se po kávě natáhl, ale když si kelímek nahýbal, aby se napil, podařilo se mu vylít část jeho obsahu na sebe. Zrovna na čistou bílou košili.

„Do háje," zamumlal a Henry se okamžitě otočil od práce, aby viděl, co se stalo.

„Sakra. Čistou košili tady asi nemáš, co?"

„Ne," potvrdil. „Ale to je jedno, dojdu to umýt. Snad to aspoň trochu půjde."

Zvedl se a odešel na záchody, kde si sundal košili a nastavil ji pod tekoucí vodu. Věděl, že kávové skvrny a bílé prádlo jsou jedna z nejhorších kombinací, ale doufal, že se mu podaří flek alespoň trochu zesvětlit. Usilovně drhl košili mýdlem, když se najednou otevřely dveře. Tušil, že za ním nejspíš jde Henry, aby mu pomohl, a proto ho překvapilo, že nic neříká.