Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Alternativní dodatek k III. části: Zlodějka duší

AN: Tenhle dodatek vznikl už na podzim 2016  a dodnes ležel na disku - odehrává se po konci III. části. Napsala jsem ho několik měsíců před finálem. Nezveřejnila jsem ho proto, že jsem si jím nebyla jistá. Pořád nejsem. Ale po pěti letech vám ho s láskou věnuju. Je hezké, vrátit se "domů." Vaše Kat.

~••~

Essaouira, červenec 2022

Pamatuji si den, kdy se čarodějka objevila v našem městě tak jasně, jako kdyby se to stalo teprve včera, přestože to budou téměř dva roky. Nekonečně dlouhou pláž většinou brázdily desítky turistů, ale toho odpoledne se slunce ukrývalo pod mraky a foukal nepříjemný vítr. My jsme na nevyzpytatelné počasí, které s sebou oceán přináší, zvyklí. Dny, kdy tady prší, bych hravě spočítal na prstech jedné ruky. Ta zářijová neděle byla však výjimečně studená a vítr odvál všechny zákazníky a moje naděje na přivýdělek společně s nimi. Přemýšlel jsem nad tím, že nejspíš skončím toho dne o něco dřív. Nás prodejců bylo v jednu chvíli víc než potenciálních zákazníků, a to nikdy nevěstí nic dobrého. Za ta léta, co matčiny ručně vyšívané šátky prodávám, umím odhadnout, kdy je výhodnější sbalit svoje zboží a vrátit se zase druhý den.

Možná jsem si jí všiml právě proto, že na pláži bylo tak málo lidí. V jednu chvíli jsem se sehnul pro váček s penězi, který mi upadl, a než jsem se narovnal, zjevila se zčistajasna pár metrů přede mnou. Jako by vystoupila přímo z rozbouřeného oceánu. Stála tam po kotníky ve vodě, vítr jí cuchal stříbřitě plavé vlasy a upírala zrak někam do dáli. Pozoroval jsem ji snad kvůli tomu náhlému příchodu, nebo možná kvůli jejímu nezvyklému vzhledu. Hned na první pohled bylo jasné, že není zdejší; její pleť byla bělostná a sluníčkem nedotčená. Stejně tak svou nezvyklou barvou vlasů by mezi místní ženy nezapadla, kdyby sundaly své šátky a odhalily tmavé kadeře. Určitě přicházela ze starého kontinentu. Chvíli jsem zvažoval, že bych jí šel nabídnout své zboží, ale něco mi bránilo v tom, abych ji oslovil. A nebyl jsem sám, nikdo z prodejců se na ni neodvážil promluvit, byť představovala jednu z mála možností, jak si dnes něco vydělat.

Po několika minutách, kdy nehybně pozorovala oceán, se najednou otočila a vyrazila mým směrem. Jak se přibližovala, všiml jsem si její strnulé tváře. Vypadala tak křehce a zranitelně, až jsem se cítil nepatřičně, když jsem ji oslovil.

„Nechcete si koupit jeden šátek?"

Překvapeně se zastavila a ohlédla se. „Nemám u sebe žádné peníze," odpověděla mi s těžkým britským přízvukem. Většina turistů tuhle větu používá, aby vás odehnala, něco v jejím hlase mne však přesvědčilo, že mluví pravdu.

„Tak možná jindy," pokrčil jsem rameny.

Váhavě přikývla a pokračovala v cestě. Udělala sotva pár kroků, když se najednou ohlédla a zamyšleně si mě prohlédla.

„Jak se jmenuješ?"

„Asad, slečno," představil jsem se.

„Poslyš, Asade, nevíš o nějakém noclehu tady?" zeptala se. „Plánuju se na pár dnů zdržet."

„Vždyť nemáte žádná zavazadla," namítl jsem.

„Cestuju nalehko," vysvětlila.

„A žádné peníze," dodal jsem.

Tentokrát se pobaveně zasmála: „To máš pravdu, ale řekněme, že jsem schopná si nějaké obstarat."

Chvíli jsem váhal. „Když vám seženu ubytování, koupíte si šátek?"