Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k III. části: Když přichází Smrt

„Objevila se přesně o půlnoci a požadovala tři lidské duše jako splátku za matčin dluh. Odmítla jsem ji a ona se s klidem zase vytratila. Mělo mi být jasné, že to nebude jenom tak. Od toho večera se všechno zvrtlo, jako by zapnula nějaký časový spínač a s každou vteřinou se něco podělalo." 

(Mé jméno, má krev III: Kapitola patnáctá – Co se stalo Penelope Melwillové?)

~••~

Nemocnice u sv. Munga, 31. prosince 1998

„Už to nebude dlouho trvat, musíte vydržet!"

Další kontrakce ji zachvátila jako zemětřesení, postupně nabírala sílu a když vrcholila ohňostrojem bolesti, zatmělo se Lauře před očima. Potom bolest pomalu ustupovala. Následovala krátká pauza na vydýchání a než se stačila připravit, už se na ni hrnul další nával bolesti. Přicházely a odcházely ve vlnách a ona každou minutou myslela jen na to, že musí ještě chvíli vydržet.

Namlouvala si, že porod zvládne sama, ale teď toho litovala. Poprvé za dlouhé měsíce si dovolila připustit, že možná udělala chybu. Možná měla Dracovi říct, že čeká dítě. Možná tu teď mohl být a držet ji za ruku. Její hrdost však hraničila s hloupou tvrdohlavostí. Může si za to sama. To ona se rozhodla, že mu nedovolí, aby tu s ní byl a tuhle chvíli s ní sdílel.

„Za pár minut už to bude," utěšovala ji jedna z léčitelek jemně a utřela jí pot z čela. „Jste statečná."

Laura na to nic neříkala, neměla sílu mluvit. Hodiny visící na protější zdi ukazovaly něco málo před půlnocí. Porod šel příliš rychle. Její dcera se nesmí narodit dnes, musí vydržet, dokud se ručičky nepřehoupnou přes půlnoc. Znovu ji pohltila bolest. Zaryla ruku vší silou do okraje postele. Drásala ji, chtěla ji zničit. Ona se však tak snadno nepoddá, prožila přece mnohem horší věci.

Sotva vnímala, že do místnosti vešla další léčitelka. Tak teď už na ni byly dvě. To nevěstilo nic dobrého. Síla ji začala opouštět, nohy jí zdřevěněly a každičký sval v těle měla rozbolavělý. Už to nemohla vydržet.

„Tak Lauro, je nejvyšší čas," rozhodla druhá léčitelka. „Přivedeme to maličké na svět, co říkáte?"

Chtěla zavrtět hlavou, chtěla je přesvědčit, že musí ještě počkat, ale její tělo se bouřilo, už to nemohla odkládat ani o vteřinu déle.

„Zatlačte, Lauro. Už můžete. Pořádně se do toho opřete."

Překvapilo ji, jak instinktivně si její tělo poradilo, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zhluboka se nadechla, tlačila a myslela na to, že za pár okamžiků už bude po všem. Tuhle fázi porodu už nevnímala, hlasy léčitelek k ní doléhaly z velké dálky, únava byla nesnesitelná a tělo ji neposlouchalo. Ve chvíli, kdy už netoužila po ničem jiném, než se schoulit do klubíčka a v klidu umřít, přišla slova, která jí dodala naději.

„A naposledy, Lauro, už to bude, už je skoro s námi!"

Zatlačila a ze rtů jí unikl vůbec první výkřik, který vzápětí přerušil hlasitý dětský pláč. Bylo po všem.

„Podívejme se na ni! Je to holčička, Lauro. Krásná a zdravá holčička!"

Tělo jí zaplavila nekonečná úleva, že to má za sebou. Omámeně zvedla hlavu z polštáře a zamžourala na hodiny. Tři minuty do půlnoci. Její dcera se narodila na skonu roku, jednatřicátého prosince, stejně jako lord Voldemort. Všechna její snaha vydržet co nejdéle, byla marná.