Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Život mezi stíny

„A nezapomínej, že nezáleží na tom, kdo jsou tví předci, ani na tom, jaká krev v tobě je, ale důležité je, aby sis dokázala vybrat sama, jakou cestou se vydáš. Nemusíš jít tam, kam oni."

„Proč mám pocit, že nejsem první člověk, kterému tohle říkáš?" zamračila se. „To, že mě sem Malfoyovi dali, nebyla náhoda, že ne? Znal jsi mé rodiče osobně?"

(Mé jméno, má krev II: Kapitola pátá – Já tě v tom nenechám)

~••~

Rumunsko, červen 1971

Na svět už dávno padl soumrak a dívka musela svou tvář tisknout na okýnko o to usilovněji, aby směla vyhlížet ven na ubíhající krajinu. Když pak vlak vjel do tmy tak naprosté, až to působilo, jako by opustil zemi a řítil se nyní prázdnem, odvrátila obličej stranou a zadívala se na svého společníka.

Abraxas Malfoy zkontroloval čas na kapesních hodinkách a složil noviny.

„Už tam budeme, měla byste se připravit, slečno," pronesl první větu od toho rána.

A opravdu, jako by ten okamžik svými slovy uspíšil, stroj začal téměř vzápětí zpomalovat. Dívka netušila, jak přesně by se měla připravit a zejména na co. Včera odpoledne pohřbili její matku. Dřív, než ze sebe vůbec svlékla smuteční šaty, ji otec poslal s Malfoyem pryč. Byli už druhým dnem na cestě a všechno, co sebou měla, byl jeden otlučený kufr, svá dvě štěňata v proutěném košíku a ty šaty, které jí stále připomínaly, že ztratila svoji nejmilejší osobu na světě.

Vlak vjel do stanice a sotva dozněl poslední hvizd píšťalky, byli na místě. Abraxas vytáhl ze zavazadlového prostoru její kufr. Dívka pevně uchopila košík se spokojeně spícími štěňaty. Společně vystoupili na docela opuštěnou stanici složené z jedné napůl zřícené budky přilepené ke kolejím. Nedaleko na ně již čekal připravený kočár se sluhou, který je odvezl do cíle jejich cesty, na vrcholek strmého kopce, kde se k nebi tyčil středověký hrad. Kočár zastavil uprostřed kamenného nádvoří ponořeného ve tmě.

Abraxas jí pomohl vystoupit, a pak společně stanuli tváří tvář vysokému světlovlasému muži, který se vedle kočáru zčistajasna vynořil jako stín ze tmy.

„Vy musíte být pan Malfoy," zvolal potěšeně a nabídl mu svou ruku. „Ivan Dimitrijevič, velice mě těší."

Potom obrátil svou pozornost k dívce a roztáhl ústa v neupřímný úsměv, který odhalil jeho bělostné špičáky. Děvče sebou nepatrně trhlo, ale jinak nedalo najevo strach. „A ty budeš jistě Selene."

Mlčky přijala jeho ledovou ruku a krátce ji stiskla.

„Doufám, že jste měli příjemnou cestu," prohodil Ivan přehnaně nahlas, když si uvědomil, že jeho společníci neoplývají ochotou konverzace.

„Ano, děkujeme za optání," přitakal Malfoy. „Jak ale jistě víte, mám mnoho neodkladné práce, takže budu muset vyrazit zpátky."

„To je ale škoda, mohl jste se zdržet alespoň na čaj či kapku něčeho ostřejšího."

Abraxasův výraz napovídal, že na tomhle místě by se nezdržel ani o minutu déle, i kdyby ho někdo přikoval kletbou úplného spoutání. „Je mi to opravdu líto, ale bohužel to nejde. Ráno mě očekávají na ministerstvu. Tak tedy sbohem," rozloučil se s Ivanem, a pak zaváhal při pohledu na mlčenlivou Selene. „Na viděnou, slečno."

Potom nasedl zpátky do kočáru, sluha prásknul bičem a koně se vydali klusem zpátky k nádraží. Selene kočár sledovala, dokud jí nezmizel z očí v černočerné tmě, teprve potom obrátila svoji tvář k Ivanovi, který si ji se zájmem prohlížel.