Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Šest dní hněvu

"Nemyslíte, že se chováte jako sobec? Necháváte nás tu všechny napospas Pánovi zla, nemíníte zodpovědět ani polovinu našich otázek..."

„Severusi," přerušil ho. „Slíbil jste mi to."

„Ano, ale pořád to považuji za šílenství," řekl tvrdě. „Chtít po mně něco takového..."

„Dal jste mi své slovo, Severusi," zopakoval ředitel. „Já vás prosím, dodržte ho."

(Mé jméno, má krev II: Kapitola devětatřicátá – Intermezzo)

~••~

Moc není ani dobrá, ani špatná. Moc se může stát dobrem, moc se může stát zlem. Záleží na tom, kdo ji používá a jak s ní dovede zacházet. V té době mezi sebou sváděli souboj dva nejmocnější kouzelníci poslední doby. Tu správnou stranu ochraňoval Albus Brumbál, pro některé kouzelníky ten největší symbol dobra. Proti němu se postavil lord Voldemort, který byl pro většinu společnosti ztělesněním samotného zla. Oba spojovala touha po moci, oba ji také získali. Rozdíl, který je nakonec definoval, a který určoval, jak se o nich jednou vyprávělo, byl ten, že se svou mocí naložili každý jinak. A mezi těmito dvěma muži, stojící přímo na pomyslné hranici mezi dobrem a zlem, se ocitl Severus Snape. Muž, který kdysi slepě slíbil věrnost jednomu z nich. Muž, který se stal loajálním vůči tomu druhému. A konečně muž, který obětoval vše, aniž by čekal cokoliv na oplátku.

~••~

Den první, 19. července 1996, sídlo Pána zla

Od událostí na Ministerstvu kouzel uběhl celý měsíc. Hněv lorda Voldemorta však den ode dne sílil víc a víc. Jako by každá uplynulá minuta přilévala olej do ohně. Kdo mohl, ztratil se mu z očí a uklidil se do bezpečné vzdálenosti. Jeho nejvěrnější služebníci však tolik štěstí neměli. Všichni Smrtijedi, kteří se zúčastnili bitvy na Odboru záhad, upadli v nemilost. Dobrá polovina skončila v Azkabanu, ta druhá musela čelit něčemu mnohem horšímu – jejich vlastnímu Pánovi na pokraji šílenství.

„Zklamala jsi mě, Bellatrix," zasyčel Voldemort zlostně, zatímco přecházel po místnosti tam a zpátky.

Žena sklopila zrak k zemi, nedokázala se svému pánovi podívat do očí. Severus Snape sledoval její počínání se značným odporem. Nikdy ji neměl rád a ona jeho také ne. Připadala mu šílená. Bellatrixina touha zavděčit se Pánovi zla byla jednoduše zvrácená.

„Ano, zklamala," pokračoval dál Voldemort a jak míjel ostatní Smrtijedi, všichni před ním poplašeně ustoupili o krok stranou. „Vkládal jsem do tebe a Luciuse své naděje. A ty? Takhle se mi odvděčíš?"

„Můj pane, je mi to líto. Kdybych to mohla napravit..."

„Je ti to líto?!" zahřměl, až jim přeběhl mráz po zádech. „Líto?! Co je to za ubohý cit? Jak se opovažuješ?!"

Zastavil se přímo před ní a čekal na odpověď. Nikdo by si s ní místo v tuhle chvíli ani za nic na světě nevyměnil.

„Kdyby se do toho nevložil Řád...," volila pečlivě slova.

„Tak dost! Mám vašich výmluv po krk! Měli jste získat tu věštbu, o nic víc jsem nežádal! Místo toho jste se nechali přelstít obyčejnými spratky!"

Hleděla do je rudých očí plných vzteku.

„TO SI ŘÍKÁTE SMRTIJEDI?!" zařval. „SRAZILY VÁS NA KOLENA DĚTI! TAKOVÉ PONÍŽENÍ! JE MI Z VÁS ZLE!"