Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k III. části: V kůži Minervy McGonagallové

„A teď mi zmizte z očí," rozkázala popuzeně a trojice spěšně ředitelnu opustila. „Měl jste pravdu, Albusi," řekla rezignovaně zády k portrétu bývalého ředitele. „Stihli to ještě v září."

„Měl jsem se s vámi vsadit alespoň o citronovou zmrzlinu," usmál se na ředitelku potměšile Albus Brumbál ze svého obrazu.

(Mé jméno, má krev III: Kapitola třináctá – Svět patří nám)

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, jaro 1972

Minerva McGonagallová pracovala ve Bradavicích jako profesorka přeměňování už šestnáct let. Nikdy si nepředstavovala, že bude jednou učit, přestože jí učitelé během školních let přesvědčovali, že má pro ono povolání ty nejlepší předpoklady – byla neobyčejně bystrá, talentovaná a mezi spolužáky si dokázala sjednat respekt, čehož využila zejména na postu kapitánky nebelvírského famfrpálového mužstva či ve funkci primusky. Ihned po dokončení svého studia však dala přednost kariéře na Ministerstvu kouzel – a jak se brzy ukázalo, nebyla to pro ti na správná volba. Do Bradavic jako profesorka nastoupila vlastně jen proto, aby si vyléčila zlomené srdce. Netušila, že se hrad stane jejím domovem po zbytek života. Z kolegů se stala její rodina, z žáků se staly děti, které nikdy neměla a než se nadála, zapustila na tomhle místě kořeny.

Minerva McGonagallová pracovala v Bradavicích jako profesorka přeměňování už šestnáct let a nikdy si nepředstavovala, že její trpělivost má nějaké meze. Vždycky hrdě prohlašovala, že má nervy z oceli. Byla na své žáky přísná, chtěla je něčemu naučit, ale zároveň z nich i vychovat dobré a čestné kouzelníky. Její přítomnost budila respekt, málokdo si dovolil jí odporovat, ale zároveň ji studenti měli svým způsobem rádi – a ona je. Během své kariéry však poznala několik málo výjimek, kvůli kterým jí vyletěl tlak tak vysoko, že musela odložit svou kamennou masku.

Poprvé o výpovědi Minerva McGonagallová uvažovala na jaře 1972, kdy do lavic zasedl nechvalně proslulý čtyřlístek.

„Potter, Black, Lupin a Pettigrew!" rozlehl se její hlas chodbou.

Čtyři chlapci sedící na lavičce před kabinetem v prvním poschodí, promočení skrz na skrz tak moc, až z nich odkapávaly louže vody, se po sobě sklíčeně podívali. Jako první našel odvahu James, vzápětí po něm se zvedl i Sirius. Petr s Remusem se k nim přidali jen velmi neochotně. Čtveřice vešla do kabinetu a zavřela za sebou dveře. Profesorka McGonagallová, sedmatřicetiletá přísně vyhlížející žena s černými vlasy v upjatém drdolu, se na ně podezřívavě zadívala zpoza hranatých brýlí. Vždycky mhouřila oči jako kočka a většina studentů pod sílou jejího pohledu zpanikařila, tahle čtveřice však nikoliv. Minerva dokázala odhadnout každý malér jako blesk: od první hodiny přeměňování, kdy si tihle čtyři sedli pospolu, věděla, že to nevěstí nic dobrého. Kdyby však tušila, že jí budou – ať už vědomě či nevědomě – způsobovat starosti bezmála padesát let, sbalila by si svůj kufr už tenkrát a utíkala by tak rychle, jak by jen dokázala.

„Něco takového bych do vás nečekala!" prohlásila profesorka McGonagallová. „Doufám, že máte pro své chování nějakou přijatelnou omluvu."

Chlapci se po sobě podívali.

„Totiž, ehm," odkašlal si James. „Byla to nehoda..."

„Nehoda?" zopakovala Minerva šokovaně. „Tak vy my chcete naznačit, že jste šli náhodou kolem, když pan Snape spadl do jezera?!"

„Nejspíš mu ujela noha na břehu," pokoušel se z celé situaci vybruslit Sirius.

„Vy si dejte pozor, aby vám neujela noha na vrcholku astronomické věže, pane Blacku," zpražila ho zlostně. „Nemůžu uvěřit tomu, že jste se pokoušeli utopit svého spolužáka!"