Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k I. části: Ve jménu čisté krve

„Co víš o svojí matce?" zeptala se Laura opatrně na otázku, která ji tížila od samého začátku a nikdy nenašla odvahu se ptát.

„Myslíš, jaká byla žena, která zplodila dítě s Pánem zla?" usmála se Selene nevesele.

(Mé jméno, má krev III: Kapitola čtrnáctá – Muž beze strachu)

~••~

Sídlo Pána zla, červen 1971

Žádná brutalita nezpůsobila na světě tolik krveprolití jako lidská zbabělost. Cítím se zodpovědná za všechno, co se v posledních letech stalo. Někdo by mohl namítnout, že to není má vina, že jedna slabá žena ho přeci nemohla zastavit. Popravdě netuším, jestli to bylo opravdu v mých silách. Možná ne. A možná taky ano. Vím jen, že jsem se o to nikdy nepokusila. Stála jsem po jeho boku mlčky, ukrytá ve stínu hrůzy, kterou kolem sebe šířil. Byla jsem příliš zbabělá, než abych mu dokázala čelit.

Z vedlejší místnosti ke mně doléhá smích. Cinkají skleničky, víno teče proudem. Měla bych se k nim připojit. Očekává ode mne, že budu dokonalá hostitelka po jeho nohsledy. Vždycky usměvavá, vždycky pohostinná. Jestli se tam nevrátím, přijde si pro mě. Bude rozzuřený a nevypočitatelný. Vím, že bych měla jít, ale potřebuju ještě pár vteřin. Pohladím dceru po havraních vlasech rozprostřených na polštáři a naslouchám jejímu klidnému oddychování. Je tak krásná, tak nevinná. Nemá zdání, do jakého světa se narodila. Bojím se, že mě jednoho dne bude nenávidět. Za to, kým kvůli mému rozhodnutí je. Za to, že jsem byla příliš zbabělá.

Dveře vedlejší místnosti se otevřely, smích a rozhovory jsou najednou hlasitější. Slyším jeho kroky. Jsou jako hodinky, které říkají, kolik času mi zbývá, než budu muset čelit tváří tvář svému strachu. Zvedám se rychle z okraje postele, nechci, aby ji svým křikem probudil. Je to ještě dítě. Musím to vydržet už jenom kvůli ní. Budu ji chránit, dokud dýchám. Je to moje povinnost.

Otvírám dveře ve stejnou chvíli, kdy stanul na prahu. Nic neříká, jen mě mlčky propaluje očima. Každičkou buňku v mém těle sevře strach. Před lety jsem tohoto muže bezhlavě milovala. Dnes mi jeho přítomnost nahání hrůzu. Vím, že mě jednoho dne zabije. Je to jisté, jako skutečnost, že zítra ráno zase vysvitne slunce.

~••~

Poprvé jsme se potkali v době, kdy jsem byla ještě dítě. Nevzpomínám si na naše první setkání. Pamatuji si jen, že jsem ho nějaký čas vídala v obchodě u svého dědečka. Pracoval u něj poté, co dokončil studium v Bradavicích. V létě jsem tam trávila spoustu času, jelikož můj otec byl příliš zaměstnán svou prací. Většinu těch dnů jsem proseděla ve skladišti, kde jsem listovala sbírkou zakázaných knih o černé magii.

Občas si se mnou povídal, když přišel dozadu pro nějaké zboží, nebo když se vrátil z jedné ze svých pochůzek. Lichotilo mi, že si mě vůbec všimnul. Vzpomínám si, že jsem ho často prosila, aby mi vyprávěl o Bradavicích. Uměl být výborný vypravěč. Kvůli jeho historkám jsem se do školy těšila den ode dne víc a víc.

„Dobré ráno, slečno Lauren," říkal každý den, když přišel.

„Dobré ráno, Tome," odpovídala jsem mu zpoza svých knih.

V pozdějších letech, když jsem do něj byla bláznivě zamilovaná, mi do ucha šeptal, že se na naše rozhovory v tom skladišti vždycky těšil z celého dne nejvíc. Já blázen jsem mu to samozřejmě uvěřila.