Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Chlapec, který měl velké tajemství

„Není ti špatně?" ozvalo se mu u ucha.

Neohlédl se. Dál se zavřenýma očima nastavoval tvář slunci. „Ne."

„Opravdu?" zeptal se dívčí hlas nedůvěřivě. „Jsi nějaký bledý."

„To je u mě normální," ušklíbl se.

„Vždycky ne. Znám tě z Bradavic od vidění. Remus Lupin, že jo?"

(Mé jméno, má krev I: Kapitola sedmá – Vše nejlepší, Tichošlápku)

~••~

Nemocnice sv. Munga pro kouzelnické choroby a úrazy, 2. května 1998

Věděla jsem, že ten den si budu pamatovat ještě dlouhá léta poté. Možná na něj nikdy nezapomenu. Včera ráno, když jsem vstala, oblékla si svůj pracovní hábit a nastoupila do práce, byl svět ve válce. Poslední týdny byly to nejhorší, co jsem ve svém životě prožila. Strach a beznaděj – to byla jediná dvě slova, která dokázala popsat, co se kolem nás dělo. Strach tak opravdový, syrový, který vám svíral útroby, až jste se nedokázali nadechnout. Nekonečná beznaděj, která vám stáhla hrdlo a ochromila vaše smysly. Přesto jste každý den ráno museli vstát z postele a čelit všemu, co přicházelo. Naše povolání to vyžadovalo.

Klíč k přežití naší práce je zapírání. Zapíráme, že jsme unavení. Zapíráme, že jsme vyděšení. Zapíráme, jak moc chceme uspět. A ze všeho nejvíc zapíráme, že zapíráme. Vidíme jen to, co chceme vidět a věříme tomu, čemu chceme věřit. A ono to funguje. Lžeme sami sobě tak moc, že za chvíli nám naše lži připadají jako skutečnost. Tolik zapíráme, že nepoznáme pravdu ani když je přímo před námi.

Lhala jsem v posledních týdnech neustále. Lhala jsem své nadřízené o tom, jestli ošetřuju čistokrevného pacienta. Lhala jsem kontrolám z ministerstva o tom, že nevím, kde je můj manžel. Lhala jsem svým pacientům, když jsem dokola slibovala, že jim dokážu pomoct. A nakonec jsem lhala sama sobě o tom, jestli mám sílu pokračovat.

Ten den se ale všechno změnilo. Pán zla padl – válka skončila. Kouzelnický lid se mohl zase svobodně nadechnout. Lidé vyráželi do ulic, oslavovali a chovali se bláznivě. Pro ně válka skončila s Voldemortovou smrtí, mohli za tím vším udělat tlustou čáru. Jenže my víme, že válka nikdy neskončí, nikdy, dokud ještě někde bude krvácet rána, kterou zasadila.

Nemocnice byla ten den v naprostém chaosu. Už od brzkých ranních hodin se k nám přemisťovali zranění, kteří bojovali v bitvě o Bradavice. Hala byla plná kouzelníků a čarodějek čekajících na ošetření, pokoje byly kapacitně přetížené a nás zaměstnanců bylo žalostně málo. Nezvládali jsme příjem stále nových a nových pacientů. Nevěděla jsem, jak dlouho už jsem na nohách. Možná čtyřiadvacet hodin, možná déle. Bylo mi to jedno. Když jde o záchranu lidských životů, vždycky přestanete vnímat svoje vlastní potřeby, ale soustředíte se výhradně jen na své pacienty. Krátce po poledni se v hale objevili i první příbuzní hledající své milované, které jsme hospitalizovali. Hodily by se nám tři tucty rukou navíc, ale museli jsme si vystačit s tím, co jsme měli k dispozici.

A nakonec k nám začali přinášet i mrtvé. Ty, kteří padli ve válce. Ženy. Muže. Děti. Ve své práci jsem toho viděla dost, ale na ten pohled vás nic nepřipraví, věřte mi. Byly to desítky těl. Někteří byli tak zohavení, že je bylo těžké identifikovat. Jiní vypadali, jako kdyby jen usnuli.

„S dovolením, madam," vyrušil mě nějaký netrpělivý hlas ze zamyšlení.

„Omlouvám se."