Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Bratříčku, kde jsi?

"Máš bratra?"

"Měl jsem," opravil ji a poklepal na datum Regulusova úmrtí.

"Promiň," omluvila se.

„Není za co, neměli jsme se zrovna v lásce. Přidal se ke Smrtijedům, idiot." Neznělo to vyčítavě, spíš to řekl s jakousi lítostí nad Regulusovou hloupostí.

(Mé jméno, má krev II: Kapitola sedmá – Dohoda, slib, přání)

~••~

Vlci nezabíjejí vlky. Zmije nenapadne zmiji. Pouze ve společenství lidí si musí dát pozor bratr na bratra. Na životě zvířat je cosi upřímně fascinujícího – má svůj řád, své nepsané zákony. Říká se, že lidé se chovají jako zvířata, obzvlášť, pokud chceme upozornit na jejich pudovou stránku. Ale ani zvířata nejsou schopna nenávisti, jakou dokáží pociťovat lidé.

Bratr mající oporu v bratru je jako nedobytné město. Mít bratra je snem každého chlapce – získáte tím nejlepšího přítele na celý život. Vyrůstáte spolu, můžete jeden druhého vyburcovat k lepším výsledkům. Jistě, bratři se v jednom kuse škádlí, perou se, poštuchují, ale když dojde na nejhorší, jeden pro druhého by položili život. Alespoň takové jsou představy o bratrech. Sourozenectví si nevolíme, je nám dáno jako celoživotní, velmi blízký vztah. Bratry spojuje nejen stejné jméno, ale i krev, která koluje v jejich žilách.

Jenže pak jsou bratři, mezi kterými zbude jen nenávist. Začalo to rivalitou, když byli ještě malí chlapci. Regulus byl vždycky matčin oblíbenec, její klidný a snažlivý klouček, který jí splnil každé přání, jen aby si vysloužil její pochvalu. Jeho starší bratr Sirius ztělesňoval jedním slovem katastrofu. Byl tvrdohlavý, neposedný a neustále potřeboval být středem pozornosti.

Byla to právě jejich matka Walburga, která mezi ně zasadila první semínko nevraživosti. Neustále Siriusovi předhazovala mladšího bratra jako vzor. Věnovala mu celou svou pozornost a všechnu mateřskou lásku, které byla schopna. Sirius se jí odvděčil tím, že ji záměrně provokoval. Všechno vyvrcholilo v době, kdy starší z bratrů odjel poprvé do Bradavic. Navzdory rodinné tradici neskončil ve Zmijozelu, ale studoval v jediné koleji, kterou Blackovi upřímně pohrdali – v Nebelvíru. Hádka, která mezi Walburgou a starším synem vypukla, když se vrátil domů na vánoční prázdniny, utkvěla Regulusovi na dlouhá léta v paměti.

„Nebelvír je stejně dobrá kolej jako všechny ostatní!" hájil se Sirius nahněvaně.

„Zmijozel je kolej hodna čistokrevných a ambiciózních kouzelníků!" odporovala mu zvýšeným hlasem, který se odrážel ode zdí a rázem zněl mnohem děsivěji. „Nebelvír je pro vychloubačné budižkničemu!"

„Tak to jsem tam správně, nemyslíš?" opáčil Sirius drze. „Tak si přiznej, že jsem se nepovedl podle vašich představ!"

Jeho matce vzápětí na čele vyskočila žíla a obličej stáhla do čistého hněvu. „Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit? V mém domě!" zapíchla mu ukazováček výhružně do hrudi. „Proč jsou s tebou jenom samé problémy? Proč nemůžeš být jako tvůj bratr?"

Regulus naklánějící se přes zábradlí na odpočívadle ztuhnul. Neměl rád, když ho matka používala jako argument. Neměl rád pohled, jakým se na něj Sirius potom díval. Byl plný znechucení a zklamání. Jako by si musel vybrat jen jednu stranu: buď přitakával matce, nebo být proti ní společně se Siriusem. Většinou si zvolil tu první možnost. Cítil, že bratra postupně ztrácí.

„Protože nejsem jako vy!" přerušil ji Sirius netrpělivě. „Mě nezajímá, jestli jsou moji přátelé z čistokrevné rodiny, nebo kolik jejich příbuzných pracuje na ministerstvu a kolik zlata mají u Gringottových!"