Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k III. části: Trable na druhou

„Vzal jsem si budoucí ministryni kouzel," zamumlal Viktor spíš pro sebe a upravil synům přikrývku.

„Hlavně sis vzal Blackovou."

„To je diagnóza sama pro sebe, co říkáš?"

„To ano," připustila Laura. „Tak doufej, že dvojčata budou spíš po tobě. Protože mít ještě Edwarda dvakrát v malém vydání, tenhle dům lehne popelem."

(Mé jméno, má krev III: Prolog)

~••~

Dům rodiny Blackových, duben 2008

Byl překrásný jarní den. Na jabloni obsypané květy seděl drozd a vytrvale zpíval. Když se zelených větví dotkl vítr, sypaly se k zemi pršky sněhobílých okvětních plátků a vůně květů prosycovala vzduch. Všechna okna v přízemí byla otevřena dokořán, aby dovnitř proudil čerstvý vánek. Toho roku přišlo jaro nečekaně brzy a všichni ho po studené zimě uvítali s otevřenou náručí.

Nikolaos seděla na pohovce v obývacím pokoji a soustředěně si četla. Věnovala se studiu historie se zájmem, jaký byl pro desetiletý děvče netypický, ale doma si na její podivnou povahu dávno zvykli. Dnes se ale příliš nesoustředila, tajně totiž natahovala uši, aby jí nic neuniklo. A taky že ne – jen o zlomek vteřiny později se ozvalo dvakrát za sebou tiché lupnutí.

„Jsou tady!" vykřikla nadšeně, odhodila knihu stranou a rozběhla se ke dveřím.

V tu chvíli se ozval hlasitý dupot, jak se z prvního patra rozběhl Edward. Řítil se jako splašené stádo hipogryfů. Oproti tomu Eileen za ním kráčela dolů naprosto klidně, ve tváří zádumčivý výraz, jako by se jí okolní svět vůbec netýkal.

Lola rozrazila dveře a nadšeně se usmála. Po cestě k domu kráčel Viktor s Emily, každý v náručí nesl malý vřískající uzlíček. Dvojčata se narodila už před několika týdny, ale oba prodělali hned několik viróz a chorob, kvůli kterým je od sv. Munga nemohli propustit dřív. Dospělí sice Emily chodili často navštěvovat, ale děti se s nejmladšími členy rodiny měly seznámit vůbec poprvé. Nadšení bylo den ode dne větší. Zejména Nikolaos se nemohla dočkat, až si bude moct své bratrance pochovat – brala roli nejstaršího velmi zodpovědně.

„Můžu se podívat?" ptala se dychtivě a natahovala krk do peřinek.

Emily se na ni shovívavě pousmála: „Samozřejmě, ale pojďme dovnitř, tady venku je příliš chladno."

To už z kuchyně vyšli i Sirius se Selene a dokonce i Laura, která pro jeden den nevězela v práci. Všichni Blackovi se teď tísnili v předsíni a obdivně sledovali plačící novorozeňata. Jediný Edward postával u paty schodiště v dostatečném odstupu a propaloval ostatní zadumaným pohledem.

„Tohle je Regulus," ukázala jednoho syna Emily, „a tohle je Remus."

Eileen se nepatrně zamračila: „Vždyť jsou úplně stejní."

„Protože jsou to dvojčata," připomněla jí Laura pobaveně.

„Ale jak je od sebe poznáme?" namítla dívenka. „Neměli bychom si je popsat, nebo tak? Co když je pomíchám?"

„Eileen, broučku," pohladila ji Selene po tmavých vlasech, „děti se nedají pomíchat. Nejsou to lektvary."

„To má z těch nesmyslů, co jí Snape tluče do hlavy," zamumlal Sirius a zadíval se láskyplně na nejmladší vnuky. Pohled na ně mu způsoboval nekonečné štěstí i bolest zároveň. Bylo mu ctí, že se Emily s Viktorem rozhodli své děti pojmenovat po jeho dobrém příteli a po jeho bratrovi. Vzpomínka na oba ho však pokaždé zabolela.