Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k III. části: Mnoho šťastných zítřků

„Myslela jsem si, že život bude jednodušší, až skončí válka."

Selene se váhavě usmála: „Obávám se, že přízraku mého otce se doopravdy nezbavíme nikdy."

(Mé jméno, má krev III – Kapitola čtrnáctá – Muž beze strachu)

  ~••~  

Věděla, že je to on – ještě dřív, než se otočil, ještě dřív, než promluvil.

Mohla za to aura strachu, kterou kolem sebe šířil.

Pohlédla do jeho mrtvolně bledé tváře, ve které jako dva uhlíky žhnuly rudé oči. Už dávno nebyl člověk. Přejel si štíhlými prsty po holé lebce a sklonil se k ní. Byla znovu dítě. Sotva jedenáctiletá malá holka. Tyčil se nad ní a pozoroval ji s odporem jako otravný hmyz.

Měla strach. Obrovský strach. Měl nad ní veškerou moc. Nemohla se vzpírat.

Vybavily se jí všechny ty vzpomínky na dětství. To nebyl život, ale noční můra.

Sevřel jí ledové ruce kolem krku. Cítila, jak nehty zaryl do kůže. Nemohla popadnout dech. Začínala se dusit.

„Najdu si tě. Vždycky. Nikdy se před mnou neschováš."

~••~

Grimmauldovo náměstí, Londýn, srpen 1998

Selene se s trhnutím probudila. Upřela pohled do tmy ložnice. Srdce jí tlouklo až v krku. Je tu zase on, je zpátky, vrátil se.

„Noční můra?" hlas šeptající do ucha jí zněl klidně a vřele.

Obrátila se k němu. Jeho milující oči hleděly do těch jejích. Přízrak pomalu vybledl a zmizel. Byl to jen sen.

„Jsem tady," pronesl Sirius a položil jí dlaň na tvář.

„A já jsem tady," odvětila tiše.

„Už zase on?"

„Ne," zalhala a políbila ho letmo na rty. „Spi dál."

Zavřela oči. Počkala, dokud si nebyla jistá, že je zavřel také on, a pak je znovu otevřela. Pozorovala jeho tvář.

Nechtěla mu lhát. Tentokrát ho viděla v lese. Bažinatá krajina zahalená do bílé mlhy táhnoucí se kolem nich v cárech. Zvedl ruku a namířil na ni hůlkou, zatímco jí prsty drtit hrdlo. Vzápětí ho mlha zahalila a on zmizel.

Ale bylo tomu skutečně tak?

„A já jsem tady," zopakovala Selene šeptem.

Přežila. Oba přežili. Lord Voldemort padl. To ovšem neznamenalo, že se s tím její mysl dokázala vyrovnat. Když si většinu života zvyknete ohlížet se přes rameno v očekávání útoku a jisté smrti, těžko se vám ten návyk mění. Bylo to směšné. Samozřejmě, že věděla, že jim žádné nebezpečí dál nehrozí. Ale podvědomě se pořád vzpírala. Co když...co když...?

Už nedokázala znovu usnout. Ležela na zádech a naslouchala Siriusově pravidelnému oddychování. Hlavou jí vířilo tisíce myšlenek, ale přesto pokaždé skončila u té jediné. U myšlenky na svého otce. Těžkými závěsy do pokoje začaly prosvítat první sluneční paprsky. Vytvářely na omšelých tapetách hru stínů. Jak hodina pokročila, jak začínal nový den, odhalovalo světlo ze Siriusovy staré ložnice víc a víc. Zdi byly polepeny nebelvírskými vlajkami a plakáty polonahých mudlovských dívek nakrucujících se vedle motorek. Pousmála se. Dovedla si představit, jak svým rebelstvím musel rodiče vytáčet.