Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Dívka ze sirotčince

„Měla bys vědět, že Bellatrix právě dala odklidit mrtvolu tvé bývalé spolužačky, Ginger McKeeové. Byla pošetilá, jako její otec. Taky tenkrát nechtěl mluvit. Kdyby mi řekl, co jsem potřeboval vědět, nemusela být jeho dcera sirotek."

(Mé jméno, má krev I: Epilog)

~••~

Ministerstvo kouzel, 12. října 1981

Válka dokáže rozbít jeden lidský život na tisíce střípků, které ani čas nespojí. Právě tak se teď cítila. Nikdo je nedokázal dobře připravit na to, jaký svět čekal venku za zdmi Bradavické školy čar a kouzel. K čemu jim bylo sedm let přípravy lektvarů, procvičování zaklínadel nebo hodiny astronomie, když se ocitli ve válce? Opustili bezpečí hradu jako osmnáctileté děti plné ideálů, jenže okolnosti je donutily velmi rychle dospět. Kde jsou ty večírky v nebelvírské společenské místnosti? Kam se poděly soboty na famfrpálovém hřišti? Výlety do Prasinek? Někdy měla dojem, jako by ten život prožil někdo jiný. Těžko uvěřit, že to byly teprve tři roky. Některá rána, kdy se musela přemlouvat, aby vůbec vstala z postele a vyrazila do práce, byla přesvědčená, že uplynuly desítky let. Přesně tohle z nich válka udělala: rozbité a zlomené lidi.

To ráno patřilo k dalším z nekonečné řady dnů, kdy se probudila s bolavým žaludkem. Přemlouval ji, aby do práce nechodila, vždyť většina z jejích kolegů raději dávno utekla. Jenže ona by doma nevydržela, raději předstírala celý den v kanceláři, že pracuje, než aby seděla s rukama v klíně a čekala. Všichni věděli, že je konec. Bylo jen otázkou dnů, než Pán zla převezme kontrolu nad kouzelnickým světem. A až se tak stane, teprve poté odejde. Možná už bude pozdě, ale nedokázala by se na sebe ani podívat do zrcadla, kdyby měla zbaběle utéct.

Ginger McKeeová rozhodně neutíkala bez boje. Uměla se rvát. Život ji to naučil.

~••~

Londýn, jaro 1971

Albus Brumbál se přemístil do rušné, starodávně vyhlížející londýnské ulice. Přestože tu panoval každodenní shon a chodníky byly plné zamračených chodců, nikdo si nevšimnul podivně oblečeného kouzelníka, který se mezi nimi zčistajasna zjevil. Protáhl se mezi uhánějícími auty přes silnici a prošel železnou bránou na pustý dvorek před poněkud ponurou hranatou budovu, obehnanou vysokým zamřížovaným plotem. Vyšel po několika schodech k hlavnímu vchodu a zaklepal. Po chvíli mu otevřela boubelatá žena s přívětivým úsměvem.

„Vy musíte být pan Brumbál!" zvolala potěšeně.

„A vy paní Piercová, nemýlím-li se," poklonil se Brumbál uctivě.

„Ach ano, pojďte dál, připravila jsem nám šálek čaje v obývacím pokoji."

Brumbál vešel do vstupní haly, jejíž podlahy tvořily černé a bílé dlaždice; celý dům byl sešlý, ale dýchala z něj vřelá atmosféra.

„Vidím, že jste nechali dům nově vytapetovat."

Paní Piercová se zatvářila na okamžik dokonale zmateně: „Vy už jste tu někdy snad byl?"

„Kdysi dávno," připustil Brumbál a nepatrně se zhoupl na špičkách. „V podobné záležitosti."

„Ach tak," přikývla překvapeně. „Prosím, pojďte za mnou."

Uvedla Brumbála do obývacího pokoje, kde na stolku postávala konvice s čajem a dva hrníčky. Albus Brumbál se posadil do vysokého křesla s opěrkami a paní Piercová se usadila na pohovku naproti. Zatímco oběma nalévala čaj, Brumbál se rozhlížel kolem. Byť byl dům dokonale uklizený, všude kolem nacházel stopy toho, že zde žije několik dětí: spousta pohádkových knih v knihovničce u krbu, plyšová zvířátka, otisky rukou na okenních tabulkách nebo dětské kresby vystavené na nástěnce.