Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k I. části: Znáš mé jméno, ne můj příběh

„Nechce se mi domů," vzdychla Lily. „Všechno se změní."

„Už se možná nikdy všichni nepotkáme," řekla Gigi nahlas větu, nad kterou všichni přemýšleli.

„Takhle nemluv," pokárala ji Sandra. „Tady jsem byla doma víc než kde jinde."

„Přesně tak," přikývl Remus. „Bradavice jsou místo, na které se jen tak nezapomíná."

(Mé jméno, má krev I: Kapitola dvacátá – A žili šťastně až...?)

~••~

1. září 1971

Ve vzduchu byl cítit blížící se podzim. Ještě pořád panovalo krásné letní počasí a spousta lidí si stále nepřipouštěla, že prázdniny skončily. Tvrdou realitu však pocítila většina školáků. První září nepatřilo k jejich oblíbeným dnům v roce. Po týdnech odpočinku a zábavy, po prosluněných dnech plných dětských her a bláznivých dobrodružství, se museli vrátit zpátky do školních lavic. Existovala však výjimečná skupina dětí, která se na návrat do školy upřímně těšila, a nejednalo se o nikoho jiného, než o žáky Školy čar a kouzel v Bradavicích. Toho jiskřivého zářijového rána se jich na nástupišti 9 a ¾ na nádraží King's Cross sešlo několik set. Narychlo se loučili se svými rodinami, a naopak radostně se setkávali se spolužáky, které celé léto neviděli. A mezi všemi těmi radostnými zvoláními, kamarádskými objetími a nadšenými shledáními, byla skupinka prváků, která neměla nejmenší tušení, co je čeká.

Sirius Black před sebou tlačil vozík se svými věcmi do školy. Jeho mladší bratr Regulus sotva stačil jeho velkým krokům, neohrabaně klopýtal vedle vozíku a zvědavě se rozhlížel kolem.

„Společně?" mrkl na něj Sirius pobaveně.

Regulus horlivě přikývl. Vyskočil na vozík a posadil se na bratrův kufr.

„Pevně se drž," doporučil mu.

Ani jeden z nich už neslyšel pohoršené volání Walburgy Blackové, která za nimi kráčela zavěšená do manžela a obdarovávala všechny přítomné mudly opovržlivými pohledy.

Regulus zaryl prsty do kufru, jak nejlépe dokázal a Sirius se rozběhl proti přepážce. Vítr oběma bratrům svištěl kolem uší. Jak se zeď mezi nástupišti devět a deset blížila, dostal Regulus na okamžik strach, že do ní v plné rychlosti narazí, a tak raději na poslední chvíli zavřel oči. Naopak Sirusovy zorničky se rozšířily očekáváním. V tom tkvěl největší rozdíl mezi nimi: Sirius byl povahou dobrodruh, který nejdříve činil, a teprve poté čelil následkům; zatímco Regulus odmalička všechno pečlivě zkoumal, než udělal váhavý krok vpřed. Někdy měl víc štěstí Sirius, a někdy zase on.

Žádný náraz ale nepřišel. Když Regulus znovu otevřel oči, spatřil před sebou červeno-černou parní lokomotivu a nástupiště 9 a ¾ v celé jeho kráse.

Zatímco Sirius s otcem nakládal kufr do vlaku, k Walburze a Regulusovi se připojili jejich příbuzní – Druella a Cygnus Blackovi společně s dcerami. Nejstarší Andromeda už do Bradavic chodila, její mladší sestra Bellatrix nastupovala do prvního ročníku jako Sirius. Nejmladší Narcissa si na svůj velký den musela stejně jako Regulus ještě počkat.

„Tak co, bratránku, nervózní?" Andromeda se na Siriuse rošťácky zazubila. Už odmalička drželi pospolu a ostatním se stranili. Pro svou prostořekost a odlišné názory platili v rodině za černé ovce.

„Nemůžu se dočkat," odpověděl jí stejně.

Zachytil Bellatrixin pohled, která ho povýšeně přejela očima a odvrátila hlavu na druhou stranu.