Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Mezi náhrobními kameny

„Cos dělal během války?"

„To, co každý, snažil se přežít."

„Proč ses nevrátil zpátky do Ameriky, když se Voldemort dostal k moci? Mohl jsi utéct."

„Nešlo to."

„Proč?"

„Protože jsem někoho poznal," přiznal bez okolků. „Ona chtěla zůstat."

(Mé jméno, má krev III: Kapitola devětačtyřicátá – Na prahu světů)

~••~

Abercastle, Wales, 16. červenec 1996

Zpočátku se mu na Anglii nelíbilo nic – zdejší obyvatelé, kultura, dokonce ani to hloupé počasí. Vždyť v jednom kuse jenom pršelo – ať byla zima, ať bylo léto, člověk se musel připravit na to, že kdykoliv se z nebe může spustit liják. První věc, co po svém příjezdu udělal, byl nákup nových a především nepromokavých bot. Jenže pak se v něm něco zlomilo. Po jednom neuvěřitelně studeném dnu na severu Irska se ocitl v malé hospůdce na pobřeží. Chtěl se jen zahřát, ale když mu hospodský přinesl pintu lahodného piva a to nejlepší jehněčí, jaké kdy jedl, nechal se tamější atmosférou pohltit.

Anglie nakonec nebyla tak špatným místem, za jakou ji měl. Neznal lepší začátek dne než s anglickou snídaní v žaludku, naučil se milovat britský humor i to, že většina lidí se na první dojem tvářila nerudně, ale když jste zavedli rozhovor, byli to veskrze báječní společníci. A nakonec na téhle zemi bylo něco důvěrně známého, něco, co mu připomínalo matku – něco, co mu připomínalo domov.

Z krátkodobé dovolené se nakonec stalo několik měsíců, které prožil na různých místech. Nakonec si však připustil, že by měl čelit dospělému životu, kterému se snažil vyhnout. Jednoho rána se probudil a usoudil, že je nejvyšší čas vrátit se do Ameriky. Cestou zpátky se rozhodl pro malou zastávku v Abercastle, aby se rozloučil. A ta malá odbočka z trasy se mu stala osudnou.

Stál nad náhrobkem své matky uprostřed maličkého hřbitova na kopci. Ostrý mořský vítr mu cuchal vlasy a vkrádal se pod svetr. To místo vonělo čerstvě posečenou trávou a kamkoliv dohlédl, viděl jen zelené kopce a rozbouřené moře. Byl tu nadpozemský klid. Kromě vesnice, která se rozkládala za kopcem, nebylo okolí poznamenáno lidskou civilizací. Po letech strávených v New Yorku mu velšský venkov připomínal ráj.

Přidřepl a na malý okamžik se dotkl prsty vytesaného jména, jako by tím svou matku mohl skutečně pohladit po tváři. Od její smrti uplynula celá léta, ale nikdy mu nepřestala chybět. Byl rád, že se s otcem rozhodli pohřbít ji tady, na místě, odkud pocházela. Patřila sem mnohem víc než do Ameriky, která pro ni zůstala navždycky cizí. Vytáhl z kapsy hůlku, opsal jí ve vzduchu složitou smyčku a z ničeho vyčaroval kytici lučního kvítí.

Vstal a vydal se mezi náhrobními kameny k brance vedoucí ven ze hřbitova. Byl už jednou nohou venku, když si všiml, že hřbitov není zdaleka tak opuštěný, jak předpokládal. Pod vysokou vrbou seděla na lavičce dívka. Navzdory nepříznivému počasí na sobě měla jen lehké květované šaty. S nohama složenýma pod sebe upřeně zírala do nějaké knihy. Soustředila se na čtení tak moc, že jí mezi očima naskočila hluboká vráska. Drobnou tvář jí lemovaly kaštanově hnědé vlasy, které jí sahaly až do pasu, takže za ní ve větru vlály jako závoj. Nebyla to typická kráska, ale vyzařovalo z ní něco, co ho přinutilo z ní nespouštět oči.

Zkontroloval hodinky na zápěstí. Trajekt z přístavu odjížděl za hodinu. Možná by s neznámou mohl prohodit pár slov, na tom přece není nic závazného. Otočil se tedy na patě a zamířil k ní.