Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k I. části: Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák

„Kluci mají tajemství," zašeptala Gigi. „Nebo spíš Remus má tajemství a kluci mu ho pomáhají krýt. Nikdo kromě nich, mě, Cat a Srabuse, který se o tom dozvěděl náhodou, nic netuší."

„Má to co dělat s tím, že kluci jednou za měsíc mizí?" napadlo Lily, která si toho v posledním půl roce začala všímat.

„Jo," přiznala Gigi. „Jednou za měsíc. Přesně o úplňku."

(Mé jméno, má krev I: Kapitola devatenáctá – Moje malá čarodějka)

~••~

Bradavice, září 1975

James Potter, Sirius Black, Remus Lupin, Peter Pettigrew – čtyři jména, která na bradavické učitele fungovala daleko lépe než lecjaké zaklínadlo. Stačilo je jen vyslovit a většina profesorů měla okamžitě posvátnou hrůzu v očích, jiní měli chuť se zabarikádovat u sebe v kabinetu a preventivně nevylézat. Naneštěstí jste se jejich čtyřlístku vyhnuli jen zřídka – byli všude tam, kde to zavánělo nějakou levárnou. A pokud na vás měli spadeno (a bylo jedno, jestli vás jen rádi provokují, nebo jste jejich úhlavní nepřítel ze Zmijozelu, či jste se stali objektem jejich milostného zájmu), nedokázali jste se před nimi ukrýt.

„Zmlkněte, pánové! Už jde!" James Potter si odkašlal, zajel rukou do svých rozčepýřených vlasů a hlasitě zvolal: „Nazdar, Evansová!"

Lily protočila panenky, a aniž by mu věnovala jediný pohled, prošla rázně kolem. Rusé vlasy jí vlály a při chůzi se nakláněla na jednu stranu, jak sebou vláčela těžké knihy. V těsném závěsu za ní cupitala její kamarádka Ginger s nosem zabořeným v nějakém časopisu, jako obvykle v puse převalovala lízátko a na hlavě měla účes, který připomínal výbuch sopky. Většina lidí se její extravaganci naučila za těch pět let přehlížet.

„Čau kluci," houkla znuděně.

„Čau Gigi," odpověděli jí Remus, Sirius a Petr sborově stejným tónem.

Dívky zahnuly za roh a zmizely v chodbě vedoucí k učebně přeměňování. James se opětovným neúspěchem nenechal odradit a dál se optimisticky usmíval. Vklínil se mezi Petra a Siriuse, vzal je kolem ramen a čtveřice se pomalu začala loudat směrem za svými spolužačkami.

„Co se dneska vyplížit ke Třem košťatům na pár ležáků?" navrhl jim znuděně. „Dlouho jsme nepoužili můj neviditelný plášť."

„Skvělý nápad," odpověděl naprosto automaticky Sirius, který svému kamarádovi odkýval každou pitomost dřív, než se nad ní zamyslel.

Remus se pobaveně pousmál: „Člověk by řekl, že si dáte na jeden večer pohov."

„Proč bychom měli?" zamračil se James nechápavě.

„No já nevím...," předstíral Remus hluboké zamyšlení, „možná proto, že je to asi...," podíval se na hodinky, „...takových deset hodin, co vás Filch chytil ve sklepení po večerce a napařil vám školní trest?"

„Za chvíli mu ta kartotéka bude malá," zašklebil se Petr pobaveně. „Vážně, zabíráme už tři šuplíky, všimli jste si toho?"

„Jeden z toho je jenom můj!" prohlásil Sirius hrdě a poplácal se po hrudi. „Odkaz pro budoucí generace Blacků – doufám, že se o tom moje matka někdy dozví."

„Připomínáš jí to každé prázdniny," upozornil ho James.

Chlapci zabočili za roh a připojili se k hloučku postávajících spolužáků.