Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Ten, který přežil všechny ostatní

„Ne!" Rodolfus na poslední chvíli strhl Luciuse k zemi a paprsek zeleného světla proletěl Selene těsně nad hlavou.

„Mdloby na tebe!" vykřikl Rodolfus a Selene upadla v bezvědomí k zemi.

„Co to sakra děláš?!" Bellatrix se šokovaně otočila na svého manžela.

„Živá je nám prospěšnější než mrtvá," začal se Rodolfus bránit, „ví dost užitečného."

(Mé jméno, má krev II: Kapitola devátá – Zasvěcení)

~••~

To nebyla láska, ale jen jakási forma vášně, kterou omylem považovali za lásku. Dnes už Rodolfus nebyl tak bláhový, aby si něco nalhával. Jeho a Bellatrix pojila vášeň: vášeň, kterou chovali k sobě navzájem, vášeň pro černou magii a vášeň, se kterou bojovali ve jménu Pána zla. Jestli mezi nimi někdy vzplanula láska – nebyl si tím už jistý. Možná, když se poprvé setkali, když ji spatřil v přiléhavých černých šatech na oslavě u Malfoyových. Tenkrát byla bezpochyby překrásná, učarovala ho svým divokým pohledem a dravostí, která vyzařovala z každého jejího gesta. Po světě nechodilo mnoho dívek, jako byla ona. Obdivoval ji a nenáviděl. Opovrhoval jí, vzhlížel k ní. To všechno. Ale miloval ji? Zřejmě ne.

Ona jeho koneckonců také ne. Vzali se, protože se od nich očekávalo. Jejich rodiny se na tom dohodly a jim to popravdě řečeno nevadilo. Čistá krev byla na prvním místě. Museli se postarat o to, aby jména Black a Lestrange zůstala bez poskvrnky. Velmi záhy po svatbě pochopil, že Bellatrixino srdce – pokud nějaké kdy měla – patřilo jen Pánovi zla. Nebyla posedlá jen vizemi jeho světa, jeho ďábelskými plány a činy, byla zaujatá Voldemortem jako mužem. Rodolfus netušil, co je horší: jestli to, jaké city jeho žena chovala k někomu jinému, nebo to, jak lhostejný mu ten fakt byl.

On sám nebyl bez viny – zatímco svůj život spojil s Bellatrixiným, projevoval náklonost jiné dívce. Té, které nesměl.

~••~

Sídlo rodu Malfoyů, červenec 1977

Rodolfus byl ve svých chlapeckých letech velmi společenský. Měl rád večírky, plesy, tanec – měl rád lidi a žerty a zábavu. Vychovávali je k tomu, aby byli výbornými tanečníky a společníky. Život čistokrevných kouzelníků se skládal ze samých bálů, dýchánků a společenské zábavy. To léto se Rodolfus společně s bratrem vrátil z Kruvalu na prázdniny domů. To léto měl oslavit osmnácté narozeniny a stát se oficiálně služebníkem Pána zla. Když vyrazil s rodiči a Rabastanem na ples k Malfoyovým, na jeho levém předloktí žhnulo čerstvě vypálené Znamení zla. Byl na sebe hrdý. Zatímco většina jeho přátel o novém režimu a očištění světa od mudlovských šmejdů jen zapáleně hovořila, málokdo měl odvahu se skutečně ke Smrtijedům přidat. Rodolfus nikoliv – nic na světě mu nečinilo větší potěšení, než když směl pokleknout před Pánem zla a přísahat mu svou věrnost. Dával své nové postavení najevo už jen tím, jak se nesl a jakým způsobem mluvil s ostatními. Jen ať to celý svět vidí, ať pochopí, kdo je. Moc – to je veliká věc, a ne každý se k ní doroste, ne každý je jí hoden. Rodolfus Lestrange však věřil, že ho čeká zářná budoucnost po boku Pána.

Považoval za ironii, že dvě nejvýznamnější ženy jeho života potkal v jeden večer. Jako by se mu už tenkrát osud snažil naznačit, že ony budou jeho zkázou.

O dívce, kterou si měl Lucius Malfoy brát, Rodolfus věděl všechno. Mezi nejvěrnějšími se už nějakou dobu proslýchalo, že Pán zla dal povolat svou dceru, která vyrůstala v ústraní. Nikomu pochopitelně neuniklo, že se vrátí jako plnoletá a všechny významné kouzelnické rodiny se začaly předhánět v tom, kdo dceři lorda Voldemorta dohodí některého ze svých synů. Sňatek se Selene sliboval její budoucí rodině nejen významné postavení v hierarchii ostatních čistokrevných, ale také představoval určitý typ ochrany před Voldemortovými plány. I Rodolfusova rodina usilovala o to, aby se jejím snoubencem stal právě on. Nijak po svatbě netoužil, ale být Pánovi zla zase o krůček blíž, ho nesmírně lákalo. Naneštěstí to byl nakonec Abraxas Malfoy, kdo lordu Voldemortovi vnutil svého syna.