Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k III. části: Tíha jména Malfoy

„Cítím povinnost ti říct, že patřit do rodiny Malfoyových není žádná výhra," varoval ji. „Nic dobrého s sebou to jméno nenese."

Lola se odlehčeně zasmála, než řekla: „Být Blacková je učiněné prokletí. Ani netušíš jaké."

(Mé jméno, má krev III: Kapitola čtyřiatřicátá – Od úsvitu do soumraku)

~••~

Ministerstvo kouzel, Anglie, říjen 1998

Ve druhé kouzelnické válce všichni něco ztratili, ale někteří ztratili vše. Draco Malfoy věděl, že jeho ztráta je v porovnání s ostatními malicherná: nikdo z jeho blízkých přece nezemřel. Přesto se nemohl ubránit dojmu, že zatímco se jiní s pádem lorda Voldemorta mohli konečně svobodně nadechnout, on se přes noc stal tím nejubožejším tvorem na zemi, kterým všichni pohrdali. Dlouhé měsíce od války společně s matkou žili na okraji společnosti, jako všichni Smrtijedi a stoupenci Pána zla. Ministerstvo jednoho po druhém vyslýchalo, zatýkalo a veřejně soudilo. Jeho otec Lucius byl prozatím v Azkabanu, než Starostolec vynese definitivní rozsudek. Draco a Narcissa byli stíháni na svobodě. Co je to ale svoboda?

Svoboda je, když se člověk zbaví něčeho, co ho dusí a brání mu v dýchání. Svoboda je nemít strach. Svoboda je, když je člověk volný.

Draco se rozhodně necítil svobodný. Přišli o přátele, o dům, veškerý majetek a postavení. Bez svolení ministerstva nesměli nic. Byli hanbou kouzelnické společnosti. Měli už jenom jeden druhého.

Ty nekonečné výslechy před Starostolcem ho vyčerpávaly. Cítil se unavený. Už neměl, co by víc řekl. Přiznal se úplně ke všemu, čeho se v posledních letech dopustil. Vyjmenoval všechny Smrtijedy, se kterými se kdy setkal. Starostolec ho před nedávnem zprostil veškerých obvinění, ale nadále v mnohých případech figuroval jako svědek. Bylo mu nepříjemné vypovídat proti lidem, se kterými spolupracoval, zvlášť pokud byli během jeho výpovědi přítomni. Ale jak říkávala jeho matka, svoje břemeno si musí nést každý sám.

„Prosím o klid!" zahřměl Kingsley Pastorek a několikrát silně zabušil pěstí. Draca ten zvuk vrátil zpátky do reality. Seděl v jedné z největších soudních síní v budově ministerstva. Na dobré tři stovky čarodějek a kouzelníků přihlíželi soudním procesům se Smrtijedy. Každý volal po spravedlnosti.

„Shodneme se na tom, že je dnešní den příliš emocionální," pronesl Kingsley smířlivěji a několik lidí souhlasně přikývlo. „Navrhuji proto malou pauzu, abychom se všichni uklidnili. Jednání se odkládá na třináctou hodinu. Prosím o zápis. Děkuji."

Po jeho slovech v soudní síni nastal šum, jak se lidé začali zvedat z lavic a mířili ke dveřím. Draco uvolnil cestu nějaké vzlykající čarodějce. Dnes se projednával další z mnohých útoků, kterých se Voldemortovi lidé během války dopustili. Plačící žena byla jednou z pozůstalých obětí. Plakala tak usedavě, že ji její muž musel podpírat. Když je Draco ve dveřích pouštěl, muž mu věnoval pohled plný opovržení.

Bylo jedno, jestli ho Starostolec zprostil obvinění. Někteří lidé si o něm mysleli stále své.

Vyšel na chodbu mezi hloučky postávajících. Všichni mezi sebou tiše diskutovali o soudním procesu. Najednou nevěděl, co by měl dělat, nebo kam jít. V davu zahlédl Harryho Pottera, který mu váhavě přikývl na pozdrav, Draco mu odpověděl stejně. Posadil se na jednu z laviček v dlouhé tmavé chodbě a vyčkával. Svět kolem něj v posledních měsících míjel velkou rychlostí, aniž by si to uvědomoval. Zmocnil se ho pocit, že mu život utíká mezi prsty. Přál si jen, aby to všechno skončilo, aby měl ode všeho a od všech konečně pokoj. To natahování se zdálo nekonečné.