Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k III. části: Cesta do zatracení

„A tak se ze mě stal psanec," vydechl na závěr a típl poslední cigaretu. „Pracuju sám, nechám si platit na ruku a věčně utíkám. A vyhovuje mi to. Tak co, rozmyslela sis to?"

Chvíli jeden druhému zpříma hleděli do očí. Pak Lola zavrtěla hlavou.

„Dobře propřemýšlej," požádal ji. „To, co jsem udělal Blanchardovi... Je to jen zlomek z toho všeho, Lolo. Nejde jen o pár upírů."

„Zabil jsi někdy člověka?" zeptala se přímo.

V očích se mu blýsklo. Chvíli si svou odpověď rozmýšlel.

(Mé jméno, má krev III: Kapitola patnáctá – Co se stalo Penelope Melwillové?)

~••~

Solginskij, Rusko, jaro 2006

Už v dětství se mu zdálo, že vždycky velmi zřetelně vnímal rozporuplný pocit, který ho pak měl ovlivňovat po zbytek života: a to, že žije ve světě, odkud není únik možný, a kde zároveň člověku nezbývá než se bít za nemožný únik. Celý jeho dosavadní život by se dal označit za sérii nekonečně dlouhých dnů a nocí prožitých v bídě a hladu. Nebyl to snad ani život. Přežívání – to bylo mnohem lepší slovo, které celou jeho existenci vystihovalo. Ale těm dnům byl nyní konec.

Andrej Tarkovskij vyhlížel z okna matčiny ložnice směrem k lesu. Nepřetržitě sněžilo už několik dnů. Kam až jeho oči dohlédly, tam na promrzlé zemi ležela vysoká vrstva sněhu. Nevlídné počasí jen umocňovalo pocit, že by se měl cítit sklíčeně. V tenhle okamžik by měl truchlit. Jeho sestra plakala, slyšel její usedavé nářky z vedlejšího pokoje, ale ani srdceryvné zvuky vycházející z jejího hrdla ho neobměkčily. Odvrátil zrak od okna a zadíval se na nehybné tělo Olgy Tarkovské.

Stále nic. Necítil žádný smutek, žádnou bolest. Jeho matka byla mrtvá sotva pár minut; její tělo ještě nevychladlo, ještě si ani nepřipouštělo, že další úder srdce nepřijde. Jestli Tarkovskij v tu chvíli něco opravdu cítil, byla to úleva. Konečně zemřela. Poslední dva roky byly jen nekonečné čekání na smrt, která nepřicházela. Věděl, že smrt není zdaleka tak strašná jako čekání na ni a Andrej nedovedl zabíjet jinak než bleskurychle. Naučil se, kam nejlépe bodnout člověka, aby zemřel rychle a tiše. Uměl mávnout hůlkou tak, že dotyčný nic nepocítil. Záblesk zeleného světla a nicota. Andrej nevěřil na posmrtný život, věřil jen v to, že něčí duše jsou odsouzené k věčnému zatracení. Třeba ta jeho.

To, co prožívala jeho matka, byla nekonečná muka. Chtěl jí pomoct, chtěl ten okamžik uspíšit, aby netrpěla tak příliš. Stačilo jen vytáhnout hůlku, nebo přiložit polštář na její obličej, zatímco neklidně spala. Zastavil ho však pohled jeho sestry – tak vševědoucí a pohrdavý zároveň. Poznala, k čemu se chystá, a jedním prosebným dotekem mu v tom zabránila. A tak čekali – čekali dva roky, až konečně zemře, až budou konečně svobodní.

Bez dalšího otálení opustil ložnici, ve spěchu si oblékl v předsíni kabát a vyrazil do nepřívětivého počasí. Popadl lopatu opřenou o jiné harampádí za domem a začal kopat. Zem byla zmrzlá, že od ní lopata odskočila se zvukem oznamujícím marnost takového počínání. Ale přeci jen pomalu pod jeho náporem povolovala. Vykopat matčin hrob mu trvalo několik hodin. Slunce mezitím pomalu zapadlo za obzor a on sám mizel pod nafoukaným sněhem. Cítil však potřebu, udělat to takhle – vlastníma rukama. Snad aby ženě, která ho porodila, vzdal alespoň nějakou úctu, jenž se jí za života nedostalo.