Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k III. části: Děti noci

„Soňo, kolikrát ti má říkat, že mi to nevadí."

„Jen proto, že jsi nedomyslel všechny důsledky," oponovala mu jako tolikrát předtím. „Nechceš si připustit, že nejsem normální."

„A kdo je normální?" uchechtl se. „No tak jsi zčásti upírka, no a co? Mně to nevadí. Tak nemůžeš na slunce, to je toho."

(Mé jméno, má krev III: Kapitola třiatřicátá - Krev mé krve)

~••~

Soňa byla zvláštní.

Zvláštní tím způsobem, jakým jsou zvláštní hřbitovy o dušičkách a místa u silnice, kde stojí staré kříže. Dalo se mluvit o jakémsi typu děsivé krásy. Člověk se mohl utápět v jejím přímém pohledu a zírat jí do duše, ale uvnitř však našel jen podivné prázdno. Byla fascinující a hrůzostrašná zároveň.

Soňa byla zvláštní a musela si na to prostě zvyknout.

Pro její rodiče bylo téměř nemožné jí vysvětlit, čím se vymyká. Její otec Tymian se narodil jako člověk, zemřel a stal se upírem. Živil se výhradně krví, která byla jeho jediným zdrojem potravy. Nestárl a musel se vyhýbat slunci. Její matka Taťána se narodila upírovi a čarodějce do světa, který ji považoval za odporného křížence. Většinu života u ní převládala ta upírská stránka, jelikož jí nikdy nebylo dovoleno studovat magii. To ovšem neznamenalo, že by na ni zanevřela; jen ji nepoužívala. Početí Soni bylo pro oba přinejmenším překvapením. Těžko říct, jestli příjemným, nebo ne - každopádně s její existencí nepočítali. Bylo všeobecně známo, že se upíři nedokáží množit jako lidé, ale jak se ukázalo, svět byl navzdory nepochybnému pokroku stále plný tajemství, která doposud nikdo neodhalil.

A tak se jednoho chladného prosincového rána roku 2001 narodila dívka - ani čarodějka, ani upírka. Všechno spojené s její existencí bylo záhadou. Bude stárnout jako lidé? Musí se živit jenom krví? Ublíží jí sluneční svit? A přežije vůbec?

Přežila. Už v prvních minutách po svém narození o sobě dala vědět zdravým novorozeneckým křikem. Plíce tedy měla silné jako kterékoliv jiné dítě. K utišení hladu jí stačilo mateřské mléko, ale během pár dnů začala chřadnout. Odmítala jíst, slábla a sinala. Táňa jí nakonec proti vlastnímu přesvědčení podala zvířecí krev. A Soňa pila a den ode dne zase sílila. Nakonec se rozhodli pro kompromis - její jídelníček obsahoval jak lidskou, tak upíří potravu. Nikdy v životě však Soňa neochutnala krev patřící člověku.

Jak rostla a léta plynula, učila se jejich netradiční rodina žít s vědomím, kým jsou. Nebyli obyčejní a nebyli obyčejní ani mezi svými. Museli se prostě smířit s faktem, že zůstanou navěky jiní.

~••~

Kišiněv, Moldavsko, prosinec 2009

Celé tělo sebou škubalo a třáslo se, nikdy v životě mu nebyla tak hrozná zima jako teď. Zalézala mu do morku kostí. Malý zajíc poskakoval vysokou závějí sněhu příliš pomalu a neustále narážel na další a další překážky. Jako by byl dezorientovaný. V lese panovalo šero, stmívat se začalo teprve před pár minutami, ale už tak koruny stromů vytvářely na zasněžené zemi děsivé obrazce.

Zima byla její oblíbenu částí v roce. Dny byly tou dobou kratší a noci mnohem delší. Dřepěla za vyvráceným stromem, prsty soustředěně zarývala do kůry a upřeně zajíce sledovala. Mohla ho lapit už dávno. Stačilo by přeskočit kmen, udělat nanejvýš dva rychlé kroky a popadnout ho za hebkou kůži. Zlomila by mu vaz dřív, než by si ten nebohý tvoreček uvědomil, co se vlastě stalo. Jeho drobné srdce by přestalo bít a zemřel by jí v náručí. Vždycky své oběti zabila dřív, než z nich sála krev. Nechtěla jim působit víc bolesti.