Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Nechoď sama do tmy

„Nemůžu tě tu držet, ale je ti jasné, že jsem proti."

„Věř mi, zvládnu to," pohladila ho po tváři. „Dám na sebe pozor."

„Ohlídám si tě," řekl nakonec smířlivě a sevřel ji v náručí. „Nenechám ty bestie, aby ti ublížily."

(Mé jméno, má krev II: Kapitola šestnáctá - Rada třinácti)

~••~

Rumunsko, leden 1993

Hustě mrholilo, jako by z nebe náhle spadla opona. Ptáci přestali zpívat, moře oněmělo. Světla z domů nad vodou zešedla. Kdysi dávno míval pobřeží Černého moře rád. Dnes mu pohled na něj působil jenom bolest.

Viktor odvrátil tvář od vody a střetl se s tázavými pohledy svých přátel. Nikdo z nich nepromluvil už dlouhé hodiny. Vlastně se veškeré konverzaci vyhýbali od chvíle, co překročili hranice. Smutek přicházel ve vlnách. V jednu chvíli, když už měli pocit, že se věci začínají vracet do normálu, když se zdálo všechno skoro stejné jako dřív, se stalo něco, co jim připomnělo jejich ztrátu.

Lena byla pryč – to byl nepopiratelný fakt. Byla už několik dlouhých týdnů po smrti a nic, ani slepá honba za pomstou, jí nevdechne znovu život. Viktor to věděl, přesto nepřestával doufat, že dopadením jejích vrahů se mu alespoň částečně uleví. Neexistovala pro něj jiná možnost. Pokud nepomůže ani tohle, pak nepomůže nic.

Vzpomínky na Lenu, žákyni jednoho z nejčernějších ruských mágů, bolely jako čerstvé hluboké rány. Setkali se s ní při jedné z pracovních návštěv Moskvy. Viktor se do ní téměř okamžitě zamiloval a ona jeho city opětovala, přestože byly sotva odrostlými dětmi. Týdny strávili plánováním, jak dívku osvobodit ze zajetí jejího učitele, který ji odmítal propustit. Teprve po dvou měsících se jim podařilo z jeho sídla Lenu pomocí lsti dostat. A od té doby byli čtyři, byli rodina, kterou ani jeden z nich pořádně nezažil. Leniny znalosti nejčernějších zaklínadel, jedů a lektvarů jim nejednou zachránily život. Někdy však člověku nic z toho nepomůže. Když smrt obchází kolem a ukáže na vás, nepomůže vám nic.

V jednom z rumunských upírských klanů zavládl hlad a touha po krvi. Víc jak tucet upírů se vzbouřilo svému pánovi, obsadilo jedno mudlovské městečko a krmilo se tamějšími obyvateli. Byl to Viktor, kdo rozhodl, že jim musí pomoct, než je upíři vyvraždí. První část plánu vyšla: nepozorovaně se všichni čtyři dostali až do městečka a dokázali odvést do bezpečí asi stovku obyvatel. Jenže při osvobozování druhé strany města byli prozrazeni. Upíři se o jejich přítomnosti dozvěděli a strhl se nelítostný boj na život a na smrt. Lena uvízla v pasti a nedokázala se přesile ubránit – v jejich silách zase nebylo zachránit ji. V hloubi duše to věděl, ale přesto si to nedokázal odpustit.

Shodli se na tom, že upíry vypátrají. Stopovali je skrz zemi celé týdny a nyní je měli poprvé nadosah. Ležel před nimi však nelehký úkol.

„Je to příliš blízko," přerušila Táňa ticho jako první. Viktor z jejího hlasu vycítil konejšivý tón – předpokládal, že mu jeho plán bude vymlouvat. Nic jiného od ní ani nečekal. Ukázalo se, že upíři mají namířeno k území, které patří Ivanovi. Táňa se se svým otcem rozešla ve zlém a odmítala se k místu, kde vyrůstala, přiblížit. Obrátil se proto na Alexe – vždycky v jejich skupince zastávali možnost většinové volby.

Alex si zhluboka povzdychl a kradmo pohlédl na Táňu. Chápal Viktorovu motivaci, i její obavy. Nerad byl stavěn do pozice, kdy se musel rozhodnout pro jednoho nebo pro druhého. Táňu upřímně miloval, ale Viktor byl jeho nejstarší a jediný přítel. Rozhodovat se mezi nimi, aniž by jednoho z nich zranil, bylo nemožné.