Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Tempus vulnera sanat

„Myslím, že jsme se oba příliš změnili," zašeptala po chvíli.

„Asi máš pravdu," přitakal. „Válka nás změnila."

Cat smířeně přikývla a natáhla ke své bývalé lásce ruku. Remus si ji chvíli nechápavě měřil, ale poté jí ruku pevně stiskl.

„Přeju tobě a tvé rodině jen dobré," zašeptala. „Děkuju za všechno."

„I já tobě," ujistil ji.

(Mé jméno, má krev II: Kapitola šestačtyřicátá – Začátek cesty)

~••~  

Pobřeží Cornwallu, červen 1997

„Mám ráda noc," pronesla spokojeně do ticha.

Leželi vedle sebe, orosená tráva je studila do zad, ale ani jednomu z nich nepohodlí nevadilo. Byla první z teplých letních nocí. Otočil obličej tak, aby na ni lépe viděl. Měsíční svit jí ozářil dobrosrdečnou tvář s legračním malým nosem uprostřed, který tolik zbožňoval.

„Proč?" zeptal se klidně.

„Protože jen v noci vidíš všechny hvězdy," odpověděla popravdě.

Teď i ona otočila obličej tak, aby mu viděla do tváře. Jeden druhého dlouhou chvíli pozorovali. Nebylo třeba slov.

Mořské vlny narážely do skal v pravidelném rytmu. Země voněla deštěm a ze strání se ozýval zpěv nočních ptáků. Ta chvíle byla dokonalá. Na malý okamžik jim dovolovala zapomenout, že vypukla válka.

Milovala jeho zádumčivou tvář, ten vážný výraz, který si navykl přede všemi nosit. Věděla, že je to jen maska – obranný mechanismus naučený z dětství. Uměl se smát, když chtěl. A smál se tak nahlas a upřímně, až doufala, že nikdy nepřestane. Přistihla se, že ze sebe občas dělá ještě větší nešiku, jen aby viděla ty drobné vrásky kolem očí. Nikdo si ve svém životě neprožil tolik smutku, co on. Chtěla mu to vynahradit, chtěla mu dokázat, že život za to stojí. Stojí za to se radovat, smát se, bezcílně toulat pískem na pláži, proležet nedělní dopoledne v posteli s novinami. Prostě žít.

Miloval její smysl pro humor, její bezprostřední reakce. Nikdy si na nic před ostatními nehrála, reagovala tak, jak jí velelo srdce. Občas z pusy vypustila nějakou nemístnou poznámku, ale nikdy se na ni za to nedokázal zlobit. Dělala to, co cítila. Svým způsobem ji za to obdivoval. Byla vytrvalá, umíněná a občas nesnesitelná. Na druhou stranu byla vřelá, dobrosrdečná a statečná a obětavá.

Celý rok se ji pokoušel od sebe odehnat.

Celý rok se ho pokoušela přesvědčit, že jejich vztah má cenu.

Viděl jen samé překážky, proč spolu nemůžou být. Neustále ji odmítal, snažil se jí vyhýbat, aby v ní zbytečně nevyvolával hlubší city. Nezasloužila si zlomené srdce. To jeho bylo na rány zvyklé. Věděl, že bolest časem pomine a otupí. Život mu srdce zlomil tolikrát, až si ho představoval jako sotva tlukoucí zjizvenou tkáň. Další zklamání by tedy nepochybně bolelo, ale naučil by se s ním žít.

Jenže ona se nevzdala. Měl si to uvědomit, nebylo to v její povaze. Vytrvale ho přesvědčovala, že jeho důvody jsou iracionální. Nevadil jí velký věkový rozdíl, nevadilo jí ani jeho prokletí. Neměl ji jak zaopatřit, co nabídnout. Nerozuměl tomu, proč o něj tak stojí. Neviděl, to, co viděla ona: upřímného a laskavého muže, statečného a skromného zároveň, dobrého přítele.