Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k III. části: Bradavický kariérní poradce

„Nejspíš teď roztříštím tvoje představy o dokonalém světě, ale jsi si vědom toho, že většina lidí musí chodit do práce? A že v práci je něco jako pracovní doba, kterou musíš dodržovat?"

„To platí pro nudná zaměstnání," namítl. „Musíš se živit něčím, co tě baví. A pracovat jen tehdy, kdy chceš."

Eileen ho chvíli zamyšleně pozorovala skrz okraj svého hrnku. „Vaši tě jednou vydědí," povzdychla si pak.

(Mé jméno, má krev III: Kapitola padesátá – Pošetilé pátrání)

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, 11. května 2018

V zájmu zdůraznění důležitosti nadcházejících týdnů se krátce před začátkem zkoušek NKÚ objevily ve všech společenských místnostech hromady brožurek, letáčků a oznámení o nejrůznějších kouzelnických profesích. Také na nástěnkách přibyla nová vývěska:

PROFESNÍ PORADA

Všichni studenti pátého ročníku jsou v příštím týdnu

povinováni zúčastnit se krátké schůzky s řediteli svých kolejí.

Promluví s nimi o jejich budoucí profesi.

Termíny individuálních schůzek jsou rozepsány níže.

Jako každý rok mezi bradavickými páťáky po přečtení nástěnky zavládlo vzrušení a napjaté očekávání. V téhle fázi jim výběr budoucího povolání přišel docela zábavný, jelikož se jim ona osudná chvíle, kdy opustí bezpečí bradavického hradu, zdála příliš vzdálená. Zkoušky OVCE je nestrašily, z letáčků si dělali záložky do knížek nebo je skládali do zábavných vlaštovek. Na pohovor s profesory šla většina spíš ze zvědavosti, než že by měla skutečně potřebu probírat svoji na míle vzdálenou budoucnost.

Naopak ředitele všech čtyř kolejí při té představě každoročně jímala hrůza. Nebylo nic děsivějšího, než debata nad kariérními možnostmi patnáctiletých puberťáků, kteří očividně žádné plány nemají a považují ono setkání za ztrátu času. A co hůř: prostor malého kabinetu a vyhrazených třicet minut na každého žáka slibovaly, že se není kam ukrýt před těmi, kterým se profesoři v zájmu vlastního duševního zdraví vyhýbali.

Neville Longbottom s křečovitým úsměvem na tváři vyprovodil ze svého kabinetu Willa Jordana a posadil se zpátky do svého křesla. Ručičky na hodinách ukazovaly pár minut po čtvrté. Měl obrovský skluz způsobený tím, že si někteří z jeho studentů přišli popovídat až příliš zodpovědně – měl samozřejmě na mysli Rose Weasleyovou, kterou se mu podařilo vystrnadit na chodbu po hodině nepřetržitého brebentění. Další žák už tu měl dávno být, nicméně stále se neukazoval, a tak si Neville úlevně vydechl a natáhl se po hrnku se studeným čajem.

Nevkusně splácaný hrníček v nebelvírských barvách s křivým uchem patřil k jeho oblíbeným kouskům. Dostal jej od svých žáků a nápis Nejlepší profesor na světě vyvedený barevně skotačivými písmenky po celém obvodu šálku, mu způsoboval každý den hřejivý pocit v oblasti žaludku dřív, než z něj doopravdy upil. Pozoroval z okna neutuchající jarní déšť.

Znovu zkontroloval hodiny. Čtvrt na pět. S takovou jeho zpoždění naroste do nezvladatelných rozměrů a bude rád, pokud s profesními poradami skončí před večeří. Nervózně bubnoval prsty do hrany stolu v rytmu pleskajících kapek do okenní tabulky. Bezděčně ho napadlo, jak si asi vedou jeho kolegové. Snape určitě dávno skončil. Neville si nedovedl představit, že by studenti dokázali v jeho přítomnosti vydržet déle než pět minut. Určitě si jen odškrtne jejich jména na pomyslném seznamu, strčí jim do ruky hromadu letáků a jediným nevraživým pohledem je ze svého kabinetu zase vyžene.