Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Nikdy nejsme sami

„Všechna ta dobrodružství, která jsi prožil s tetou Táňou, to, co dokázala máma, když byla ještě dítě... Vyprávíte nám to neustále, pořád a pořád dokola," přiznal Edward nevesele. „Zní to, jako bychom za nic nestáli, protože jsme nic z toho nikdy nedokázali. Já jsem v žádné válce nebojoval, nejspíš na to ani nemám..."

„Edwarde," zarazil ho Viktor. „Takhle to ale nemyslíme," ujistil ho vážně. „Je to jen varování. Snažíme se vás před tím vším uchránit."

(Mé jméno, má krev III: Kapitola čtyřiapadesátá – Mnoho povyku pro nic)

  ~••~  

Není třeba se rmoutit. Prožili nádherná léta. Pokud se vám podaří proplout takovým životem bez úhony až k dospělosti, můžete si gratulovat. Předpovědět se to nedá, protože existuje spousta možností, jak si vlastní život zmršit. Člověk musí být hodně prohnaný, nebo hodně trpělivý. Možná obojí. Narodili se do nelítostného světa, který je z různých důvodů odmítal. Jako by jim dával najevo, že do něj nepatří, že o ně nikdo nestál. Ale nakonec to přeci jen ustáli, protože měli jeden druhého.

~••~

Dimitrovgrad, Bulharsko, duben 1982

Mykew Gregorovič byl jedním z nejuznávanějších výrobců hůlek v celé střední a východní Evropě. Nikdo tak docela nepochopil, co se ukrývá za jeho nevídaným úspěchem. Jedni říkali, že si příliš zahrává s černou magií a překračuje pomyslné hranice. Druzí měli za to, že zdědil nevídaný talent. Pravda ležela někde uprostřed. Mykew hůlkové magii zasvětil celý svůj život. Zkoumal magické vlastnosti dřeva ještě během svých studií v Kruvalu. Později strávil pár let cestováním po světě a hledáním těch správných artefaktů, které by mu mohly dobře posloužit jako jádra hůlek. Jestli jiní výrobci uznávali všeobecně známý fat, že hůlka si vybírá kouzelníka, Mykew šel ve svých myšlenkách ještě dál. Považoval hůlky za živé bytosti. Jednal tak s nimi: pečoval o ně a naslouchal jim. Nikdy do prodeje nedal hůlku, kterou by si nebyl naprosto jistý. Nikdy nevyrobil dvě identické. Každý kousek byl naprosto jedinečným výsledkem několikatýdenní práce. Mykew se naučil překonávat sám sebe – zdokonaloval se, burcoval se k lepším výsledkům. Pokud nějaký jiný výrobce řekl, že dřevo z tohoto stromu je příliš nepoddajné, nebo že temperament onoho jádra žádný kouzelník nezkrotí, Mykew dokázal, že to možné je.

Mykew Gregorovič byl možná geniální výrobce hůlek, ale jako člověk naprosto selhával. Byl odjakživa vlk samotář. Svou dílnu prakticky neopouštěl, pokud nepotřeboval na trhu sehnat nějakou součástku nebo doplnit zásoby. S lidmi nevycházel a zákazníci si ho necenili pro jeho vstřícnost, nýbrž pro diskrétnost a kvalitu nabízených služeb. Jen jednou Mykew v životě zaváhal a z onoho neuváženého vztahu se narodil syn. O Yordana ztratil zájem okamžitě, jakmile si byl jistý, že po něm nezískal žádné nadání pro hůlkovou magii. Byl to velmi dobrý čaroděj, ale to rozhodně nestačilo. Naposled ho viděl ještě v době, kdy studoval. Přetrhali mezi sebou veškeré vazby a oběma to naprosto vyhovovalo. Mykew se o svoje tajemství, které z něj dělalo geniálního vynálezce, nehodlal dělit s nikým – ani s vlastním synem.

Měl několik úspěšných prodejen rozesetých po Evropě. Ta hlavní sídlila v Basileji, poměrně úspěšnou pobočku vlastnil i v Moskvě, ale soustředil se především na balkánský poloostrov. Posledních pár let žil v Dimitrovgradu, kde byla kouzelnická komunita tak malá, že mu prakticky nehrozil jakýkoliv lidský kontakt, pokud o něj sám nestál. Jednou měsíčně k němu přijížděl překupník, který vyzvedl nové zboží a předal mu výdělek ze všech ostatních obchodů. A tak se běžně stávalo, že do jeho malé prodejny, která s dílnou sousedila, celé měsíce žádný zákazník nezabloudil.