Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Nebelvírská srdce

„Ange? Už ti někdo řek, že jsi báječná?"

„Jo, jen mě trochu mrzí, že si toho můj vlastní bratr všiml až teď," zašklebila se na něj.

James se zakřenil úplně stejně a sevřel svou sestru v náručí. A to tak křečovitě, že oba sletěli z postele.

(Mé jméno, má krev I: Kapitola druhá – Nikdy se nevzdám...)

~••~

Všichni máme své hrdiny. Lidi, ke kterým vzhlížíme, kterými se chceme sami stát, kteří nás nutí zlepšovat se, vydat ze sebe maximum, protože jsou v něčem lepší než my. Ale lepší jsou jen na první pohled. Protože při bližším zkoumání většinou zjistíme, že hrdinové jsou ve skutečnosti normální lidi. A normální lidi nás můžou zklamat.

Naši hrdinové nejsou přece ničím zvláštní. Snaží se přežít jako my. Snaží se být šťastní. Snaží se dělat věci lépe, být lepší a cítit se lépe. Hrdinové nejsou výjimečnější, ani statečnější než my ostatní. Jsou to koneckonců také jen lidi z masa a kostí. Zraní se a krvácejí. I jejich tělo potřebuje odpočívat. Nejsou neomylní.

Ale občas, náhodou, když na tom opravdu záleží, se jim něco povede. A tím se všechno změní. Hrdina je jen člověk, ale o to právě jde! Když to dokážou oni, tak vy přece také. Hvězdy můžou být nakloněny i vám.

Možná to bude znít hloupě, ale já jsem vždycky obdivovala svého staršího bratra. On byl mým hrdinou ode dne, kdy jsem poprvé sebrala máminu hůlku a podpálila nešťastnou náhodou koberec v obývacím pokoji. Rodiče kvůli tomu tenkrát strašně vyváděli. Byla to moje vina, samozřejmě. Ale můj bratr vzal všechno na sebe. Zachránil mě nejen před výchovným výpraskem na zadek, ale na rozdíl od něj jsem mohla o týden později vyrazit s tátou na famfrpálový zápas, zatímco on musel zůstat doma. To od něj byla nepředstavitelná oběť. Jeho srdce tlouklo pro famfrpál. V mých očích se stal hrdinou. A zůstal jím napořád – navzdory sourozeneckým neshodám, navzdory všem těm rvačkám a potyčkám.

Být mladší sestrou Jamese Pottera bylo těžké. Ruku na srdce – být starším bratrem Angely Potterové také nebylo zrovna jednoduché. Procházeli jsme obdobím, kdy jsme jeden druhého nenáviděli. Jako všichni sourozenci. Ale vždycky převážila síla sourozeneckého pouta. Krev není voda.

Dýchali bychom pro sebe. Vraždili bychom pro sebe. Byli jsme jako jeden.

Máma nám vždycky říkala, že máme naprosto identické povahy – nebelvírská srdce. Dělala si z nás možná legraci, ale na samotném konci... když byl opravdu čas na hrdinství... pomyslela jsem si: Co by na mám místě udělal James...?

~••~

Bradavice, leden 1978

V životě přijde okamžik, kdy jste oficiálně dospělí. Najednou jste dost staří na to, abyste pili ohnivou whisky a věnovali se dalším dospělým aktivitám, abyste nechali dětství za sebou. Lidi najednou čekají, že budete zodpovědní. Seriózní. Dospělí. Jsme větší a jsme starší. Ale dospějeme někdy doopravdy? Když jsem se podívala na svého bratra, většinou jsem o tom upřímně pochybovala. Převládal ve mně pocit, že z nás dvou jsem já ta starší. Obzvlášť pokud jste ho zastihli ve společnosti jeho věrných přátel, uměl se chovat jako korunovaný pitomec.

Jestli jsem opravdu něco z hloubi nesnášela, bylo to ranní vstávání. Poté, co jsem se stala prefektkou, první věc, kterou jsem se pokoušela prosadit, bylo odložené vyučování. Celá výuka by se mohla přesunout minimálně o celou hodinu, aby se člověk stačil pořádně vyspat. Můj návrh z nějakého nepochopitelného důvodu hlasováním školní rady neprošel.