Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Zmizelá

„Tentokrát jsi utekla na dlouho," vyčetl jí.

„Omlouvám se, musela jsem."

„Neozvala ses," pokračoval, „myslel jsem si, že jsi mrtvá."

(Mé jméno, má krev II: Kapitola pátá – Já tě v tom nenechám)

~••~

Nemocnice u sv. Munga, 2. listopadu 1981

Samota, to je nejhorší slovo, jaké si dokázal vybavit. Vražda se mu nevyrovná, strach je jeho chudým synonymem, bolest se zdá v porovnání s ním malicherná.

Samota.

Remus Lupin byl zase sám. Byl si tím jistý. Věděl to od toho okamžiku, co otevřel oči po několika dnech blouznění v horečkách. Věděl, že se stalo něco zlého.

Někdy měl pocit, že jeho celoživotním údělem je být sám. Kdyby ho jako pětiletého kluka té osudné noci Fenrir Šedohřbet nepokousal, možná by jeho život vypadal docela jinak.

„Bezduché zlo, které si nezaslouží nic jiného, než smrt."

Těmi slovy Remusův otec Šedohřbeta urazil. Těmi slovy nad vlastním synem podepsal rozsudek.

Jako dítě si s ostatními hrát nesměl, aby se někdy omylem neprořekl o svém prokletí. Na vlkodlaky se společnost vždycky dívala skrz prsty. Remusovi rodiče se mu snažili nelehké dětství co nejvíce zpříjemnit, navzdory jejich snahám byl velmi osamělý.

Nebýt Albuse Brumbála, který k nim pár týdnů před jeho jedenáctými narozeninami zavítal, nejspíš by vedl život samotáře i nadále. Remus si dodnes pamatoval to vzrušení a nepopsatelný pocit štěstí, když se dozvěděl, že bude moct nastoupit do Bradavic a poznat jiné děti v jeho věku.

Po svém příchodu do Bradavic se velmi rychle spřátelil se dvěma nejosobitějšími, nejveselejšími a nejbláznivějšími kluky na celé škole, s Jamesem Potterem a Siriusem Blackem. Chtěl být jako oni, a oni chtěli být zčásti alespoň jako on. Dohromady však tvořili nerozlučný trojúhelník. Byl to právě Remus, který do jejich malé party přivedl Petera Pettigrewa. Jejich spolužák z Nebelvíru byl poněkud pomalý a nechápavý a Remus se mu snažil všemožně pomáhat, aby v učení tolik nezaostával. Od té doby byly čtyři.

Remus byl svědomím, které James se Siriusem často postrádali. Mnohokrát jejich činy neschvaloval, ze všeho nejvíc nesouhlasil se šikanováním Severuse Snapea. Na druhou stranu jim málokdy dokázal čelit, protože cítil nesmírný vděk za to, že ho mezi sebe přijali. Jeho pouto posílilo poté, co kluci odhalili příčinu jeho úplňkových výletů. Zůstali s ním, přestože byl vlkodlak. A co víc, ještě mu jeho trápení pomáhali překonat. Bylo to, jako kdyby našel ztracené bratry. Potom poznal Cat Whiteovou, bláznivou čarodějku s břitkým jazykem a neotřelým smyslem pro humor. Tihle čtyři byli celý jeho život.

Tak proč se tohle muselo stát?

„Je mi to líto, pane Lupine," řekla léčitelka a chlácholivě mu stiskla paži.

Rozevřel roztřesenými prsty čerstvé vydání Denního věštce.

Vy-víte-kdo konečně padl, hlásal titulek.

Lily a James Potterovi jsou mrtví.

Peter Pettigrew je mrtvý.

Sirius Black skončil v Azkabanu.

Během čtyřiadvaceti hodin ztratil všechny, na kterých mu záleželo.

~••~