Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Za hranice smrtelnosti

Jak je možné, že nikoho neslyšela přicházet? Napadlo ji jen jedno vysvětlení - upír. A ten upír má jediné jméno.

„Tymiane," pomyslela si zlostně v duchu.

„Táňo," odpověděl jí v hlavě ledový mužský hlas. „Musíme si promluvit."

A pak se s ní v náručí tiše a elegantně vypařil do chladné noci.

(Mé jméno, má krev II: Kapitola šestačtyřicátá - Začátek cesty)

~••~

V dobách, kdy ještě býval člověkem, slýchával o upírech různé historky. Žádný z těch fantaskních příběhů však nebyl ničím jiným než povídačkou pověrčivých vesničanů. Lidé jsou veskrze omezení. Můžou zírat pravdě přímo do očí, ale jejich mozek ji nedokáže akceptovat.

Na začátku nového století, v období pokroku a rozkvětu průmyslu, šly poprvé v lidských dějinách všechny pověry stranou. Lidstvo věřilo ve vědu, rozvíjelo se dál vstříc zářné budoucnosti plné nových vynálezů, jakými byly automobily, telefony, fotografie a kinoaparáty. Staré legendy o stvořeních, které se vymykaly normálu, nechávali za sebou v minulosti. Strašidelné historky o upírech, vlkodlacích a oživlých mrtvolách se staly náměty pro levné sešitové povídky za pár pencí, či pro první rozpohybované obrázky na plátně kin.

Když býval člověkem, svět nadpřirozena a tajemna ho upřímně fascinoval. Četl knihy o Drákulovi, aby si zkrátil dlouhé večery, navštěvoval domy hrůzy u potulných kabaretů, a dokonce vzal jedno děvče do kina na Upíra Nosferatu. Vždycky to pro něj ale byla jen fikce - únik od každodennosti. Nic z toho přece nemohlo být skutečné.

Jenže pak během deštivého večera na podzim roku 1935 zemřel. Byl mrtvý a vrátil se. Stal se jedním z nich - nesmrtelným. A hodlal svůj nový život - svoji druhou šanci - nepromarnit.

Za ta léta, co po tomhle světě chodil, aniž by zestárl o jediný den, se naučil rozeznávat spousty upírů. Podle něj však existovaly dva základní typy. Byli tu ti, kteří svoji nesmrtelnost a lačnost po krvi považovali za prokletí, za svůj trest, který si musí odpykat. Vzpírali se svým tužbám, pokoušeli se dobrovolně hladovět, šetřili lidské životy. A potom tu byli ti, kteří si vyloženě užívali, že jsou tím, kým jsou. Brali svoje odsouzení k věčnému životu jako dar. Lidská krev pro ně byla nejen zdrojem potravy, ale i nejhlubším potěšením. Pochopili pravou podstatu toho, být upírem.

Tymian Daškov se řadil právě k té druhé skupině. Být upírem se ukázalo jako jeho poslání.

~••~

Pobřeží Besarábie, podzim 1935

Pokročilý podzim zbarvil listí stromů do odstínů hnědé. Nastalo to vzácné období, kdy je zima ještě v nedohlednu a z uplynulého roku zbývá ještě pár posledních teplých dnů. Od brzkého rána pršelo, nicméně porost v lese byl natolik hustý, že sem z listí dopadlo sotva pár kapek. Les voněl vlhkem, rašelinou a všudypřítomnou smrtí.

Laň pomalými skoky, jako by se snad ani kopýtky nedotýkala země, přiskotačila na okraj řeky. Sklonila čumáček do proudící vody a několika doušky se mocně napila. Potom zvedla hlavu a upřela své korálkové černé oči mezi stromy. Snad ji varoval instinkt. Nevědomky pohlédla přímo do očí svého vraha.

Lesem se rozezněl výstřel, kulka vylétla z hlavně zbraně a zasáhla nebohou laň přímo do srdce. Zvíře padlo na místě mrtvé do orosené trávy.