Dodatek k II. části: Pomíjivost věčnosti

3.7K 253 58
                                    

„Velmi působivé," zhodnotil ji Ivan ode dveří malého salonku.

Zamračila se, v sídle plném upírů měla nejmenší chuť potkat zrovna jeho. „Co chceš, pijavice?"

„Hoho, slečna je nějaká podrážděná," dobíral si ji. „Špatné sny?"

„Vlastně skvělé, nebyls v nich ty," odsekla a natáhla se pro odkopnutou tenisku. „Co okouníš, chyběla ti madam hysterická?"

„Snad ses neurazila."

(Mé jméno, má krev II: Kapitola devětapadesátá – Sen ve snu)

~••~

Před smrtí začne krev umírajících proudit rychleji, pulzuje jim v žilách a naplní je vším, co je dělá lidmi – adrenalinem, strachem a touhou po přežití. Ten okamžik před tím, než se jeho špičáky zakously do kůže a projely svalstvem, miloval ze všech nejvíc. Emoce dělaly lidskou krev mnohem sladší. To proto se jí zvířecí nikdy docela nevyrovnala. Zvířecí mysl nebyla schopná stejných prožitků, které by v jejich krvi zanechávaly výraznou stopu. Ovšem lidé, lidé byli docela jiní. Měli odlišné vůně i chutě, která mu ulpěly na jazyku.

Ivan Dimitrijevič by mohl předstírat, že není upírem rád, ale nebyla by to pravda. Mors principum est – Smrt je jen začátek. Ta slova dala jeho matka vytesat do náhrobku v rodinné hrobce. Zemřel, aby se znovu zrodil v nové, nesmrtelné existenci. Mohl se chytit druhé šance a stát se lepším člověkem – pokud o sobě něco takového vůbec upír může prohlásit, když se živí převážně krví lidí. Ivan měl však tu krásnou vlastnost, a považoval za pozoruhodné, že si ji uchoval i ve svém druhém životě, že neměl výčitky svědomí. Před svým okolím, před svými obětmi a koneckonců ani sám před sebou. Choval se bezohledně předtím, než zemřel, a choval se tak i poté, co se stal upírem.

Byl samotář, zahořklý a sarkastický. Jeho srdce bylo chladné. Zůstalo ledové od okamžiku, kdy přestalo bít. Ale někdy, alespoň na malou chvíli, se v něm našla špetka citů. Jako tenkrát, když potkal Valérii a narodila se jim Taťána. Nejkrásnější a nejbolestnější okamžik v jednom – zrození nového života dítěte a zkáza života matky. Její smrt bylo to jediné, co si kdy doopravdy upřímně vyčítal – jenže o tom se nikdy nikdo nedozvěděl, zůstalo to v něm navždy pohřbené.

Jeho život byl monotónní a opakující se, přestože rád holdoval různým požitkům, které mu ho zpříjemňovaly. Jeho léta míjela stejně samozřejmě jako týdny smrtelníků. Občas měl v svém ponurém sídle malé rozptýlení, jako když u něj šest let bydlela Selene. O ještě větší rozruch se postarala o pár let později Emily. Vychovávat lidské dítě od kolébky až do puberty byla snad ta nejtěžší zkouška, před jakou ho osud kdy postavil.

Byl přesvědčený, že jeho srdce je mrtvé. Už staletí netlouklo, zůstalo tiché a prázdné. Jenže osud si umí krutě pohrát i s tím největším cynikem, a tak mu jednoho dne zkřížila cestu naprosto jedinečná žena – bláznivá, ztřeštěná a sarkastická, tak živá a plná energie, jak jen člověk může být. Nevěděl proč, a už vůbec netušil jak je to možné, ale když ji pozoroval, měl pocit, že jeho srdce zase tluče jak srdce obyčejného smrtelníka.

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, 5. května 1998

Nechtěl v Anglii zůstávat déle, než bylo nutné, obzvlášť, když bylo konečně po všem. Ale dal slib, byť jen sám sobě a ve svých myšlenkách, tudíž o něm neměl nikdo tušení. Na touze své slovo dodržet to však nic neměnilo. Slíbil si, že u ní zůstane, dokud nebude v pořádku, teprve potom se vrátí tam, kam patří. Dlužil jí to, a pokud něco Ivan opravdu nenáviděl, byl to pocit, že musí někomu něco vracet. Bude proto lepší, když svůj dluh splatí okamžitě.

Mé jméno, má krev: dodatky k trilogiiKde žijí příběhy. Začni objevovat