Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k IV. části: Nástupiště 9 ¾

A/N: Tohle je oficiálně poslední dodatek k trilogii. Věnuji ho tedy všem, kteří dočetli až do posledních stran. Máte můj nekonečný dík, jsem Vám z celého srdce zavázaná. Jak název napovídá, dotýká se věcí budoucích, je tudíž plný spoilerů. Můžete si jej přečíst hned, můžete si ho nechat až po závěrečném epilogu, anebo ho také nikdy neotevřít, pokud máte rádi tajemství. Je to jen na Vás. Děkuji za tuhle možnost, díky Vám jsem mohla vyprávět i ty kousky příběhu, na které v trilogii nezbyl prostor. Užijte si to tak, jako jsem si já užila psaní!

~••~

1. září 2038, Nástupiště 9 ¾, nádraží King's Cross, Londýn

Podzim toho roku přišel nějak znenadání. Ráno prvního září bylo jiskřivé a zlaté jako jablečný mošt, a když malá rodinka přecházela hlučnou ulici k malému začazenému nádraží, kouř z automobilových výfuků a dech chodců se v chladném vzduchu třpytil jako pavučiny. Na naložených vozících, které před sebou dvě dívky tlačily, sotva je za nimi bylo vidět, stály dvě velké klece; v jedné z nich rozhořčeně houkala sova, v té druhé se líně protahovala mourovatá kočka. Vozíky kodrcavě přeskočily přes práh a čtyřčlenná rodina se ocitla v rušné hale nádraží King's Cross.

„Tati, máš moje koště?!" Stella Potterová najednou zastavila se svým vozíkem tak prudce, až její sova narazila do klece. Svoji nespokojenost dala najevo ještě hlasitějším houkáním. Několik kolemjdoucích mudlů se za nimi pohoršeně ohlédlo.

„Samozřejmě, že mám," uklidňoval ji Albus a ukázal jí podlouhlý balíček, který ukrýval nejnovější model Kulového blesku.

„Nes ho opatrně, tomu proutí se nesmí nic stát, zastřihávala jsem ho celé odpoledne," připomněla mu, jako by snad někdo o jejích slovech mohl pochybovat. Láska ke košťatům a létání ji provázela od útlého dětství. Vždyť se naučila létat dřív, než uměla doopravdy chodit. Letos hodlala usilovat o místo v kolejním famfrpálovém týmu a trénovala poctivě celé léto.

Stella věnovala otci ještě jeden podezřívavý pohled, ale pak se otočila zpátky ke svému vozíku, až za ní dva dlouhé tmavohnědé copy zavlály, a pokračovala v cestě.

Albus se výmluvně zadíval na svoji ženu, ale Eileen mu odpověděla jen škodolibým úsměvem, který jasně naznačoval, že pokud si jen slůvkem postěžuje na její paličatost, připomene mu, že jejich starší dcera je jeho dokonalou kopií.

„Hesper, hvězdičko, opravdu nechceš, abych ti s tím pomohl?" obrátil se Abe k mladší dceři a doufal, že může být alespoň nějak užitečný.

Černovlasé děvčátko s identicky stejnýma zelenýma očima, jaké měla její sestra, jen zakroutilo hlavou. „Tati, nejsem malá, jedu poprvé do Bradavic, jak by se ostatní koukali, kdybych si nezvládla vzít věci?" zadívala se na něj jako na pomateného blázna a vší silou se do vozíku zapřela.

„Už mě nepotřebují," zamumlal Abe nešťastně, když za dcerami pomalu vykročili.

„Vždycky tě budou potřebovat," ujistila ho Eileen láskyplně a propletla jeho ruku se svou.

„Nerad to říkám, ale zřejmě jsem dospěl do věku, kdy začínám rozumět svým rodičům," povzdychl si, zatímco se vyhýbali ostatním cestujícím.

„Víš, dokud si je nevyzvedáváme v Azkabanu, jsem docela klidná," připustila Eileen.

Albusovi se okamžitě obličej stáhl do upřímně zoufalé grimasy. „O tom jim nikdy neřekneme, platí? Nemusí vědět všechno. Už tak mě děsí představa, že si nás bude McGonagallová zvát pravidelně do školy. Čím je starší, tím víc hrůzy z ní jde."