Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Žít stranou toho všeho

„Cat, co se stalo?" ptala se Fleur vyděšeně.

„Je Laura v pořádku?" opakovala stále dokola.

„No... snad ano, tak řekneš mi, co se stalo?"

„Řekla jsem jí pravdu," vyhrkla Cat zoufale a po tváři jí začaly téct slzy. „Ví o Siriusovi a Selene."

(Mé jméno, má krev II: Kapitola třetí – Prvorozená)

~••~

Můj táta mi vždycky říkal, že v životě záleží jen na tom, jestli se člověk na jeho konci ohlédne a řekne si, že byl šťastný. Obecně se má za to, že pozitivní myšlení vede ke šťastnějšímu a zdravějšímu životu. Coby malým dětem nám rodiče říkají, abychom se víc usmívali, vypadali vesele a měli šťastný výraz ve tvářích. Coby dospělým, abychom se na problémy dívali z té světlé stránky, byli nad věcí a viděli sklenici jako poloplnou – nikdy poloprázdnou. Někdy nám ale při předstírání onoho štěstí do cesty vstoupí realita. Může se vám podlomit zdraví, můžou vás podvést přátelé, nebo vám láska vašeho života zlomí srdce. Právě v takových chvílích se vám chce přestat předstírat, zvážnět a stát se vaším skutečným já – ustrašeným a nešťastným. Představte si, o jakém životě jste vždycky snili. S kým jste si mysleli, že zestárnete. Práci, kterou jste chtěli dělat. Máte život, jaký jste si vysnili? Jste tím, kým jste chtěli být, když jste byli malí? Nebo vaše sny někam v průběhu let zmizely?

~••~

Nádraží King's Cross, 1. září 1973

Na nádraží panoval každodenní chaos. Vlaky přijížděly a odjížděly, lidé do sebe vráželi, výpravčí pokřikovali. Na něco takového jsem od nás nebyla zvyklá. Tlačila jsem před sebou těžký vozík s kufrem a otáčela se za kolemjdoucími. Angličtina vycházející z jejich úst mi pořád zněla tak cize – nedovedla jsem si představit, jestli si na ni zvyknu. Děsila mě myšlenka, že jsem tak daleko od domova. Táta kráčel vedle mě a pokaždé, když se naše oči setkaly, chlácholivě se na mě usmál. Byl už takový – věčný optimista. Chtěla jsem se taky usmát, ale samou nervozitou mě obličej odmítal poslouchat.

Bylo to tady. Nový školní rok – nový začátek pro mě. Tady mě nikdo neznal, nikdo si ze mě nedělal legraci pro moji neobvyklou rodinu. Mohla jsem začít s čistým štítem. Rozběhla jsem se proti zdi mezi přepážkami devět a deset a zavřela na okamžik oči. Když jsem je znovu otevřela, naskytl se mi pohled na neobyčejně kouzelné nástupiště a obrovskou červeno-černou parní lokomotivu. Teprve tam jsem začala být doopravdy nervózní. Měla jsem nastoupit do třetího ročníku. Všichni se mezi sebou už dva roky znají, každý se s někým spřátelil a já pro ně budu ta divná cizí holka, co přišla odnikud. Co když mezi ně nezapadnu? Začínala jsem mít pocit, že je to jeden velký omyl. Měla jsem zůstat v Krásnohůlkách. Sice mě tamější spolužáci neměli rádi, ale kdo říkal, že tady to bude jiné?

Lokomotiva zahoukala a začalo se ozývat první zavírání dveří, jak studenti nastupovali. Panika mi sevřela hrdlo.

„Papa...," vyhrkla jsem vyděšeně.

„Tout se passera bien," zašeptal mi do vlasů a pevně mě objal. „Všechno bude v pořádku. Zvládneš to, jsme na tebe oba moc pyšní."

Nevěděla jsem, co na to říct. Nechtěla jsem vypadat jako malá ubrečená holka, ale pravdou bylo, že jsem měla skutečně slzy v očích. A strach, obrovský strach z neznámého, z cizí země a z toho, že budu poprvé tak daleko od domova. Věděla jsem však, kolik úsilí moji rodiče vynaložili, abych směla navštěvovat Bradavice. Nechtěla jsem je zklamat.