Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k III. části: Vlčí dítě

„Vidělas už rozpis služeb?"

„Ne a ani nechci," ujistila ho. „Vsadím se, že nám Harry nenechal ani půl dne volna."

„Ale ano, nechal," ušklíbl se Teddy. „Až po mistrovství."

„Hele, chtěli jsme být bystrozory," povzdychla si odevzdaně. „Tak budeme trpět."

„Pro dobro kouzelnického světa," dodal Lupin pobaveně a objal kamarádku kolem ramen.

(Mé jméno, má krev III: Kapitola druhá – Příliš mnoho Weasleyů)

~••~

Babička o něm vždycky říkala, že je vlčí dítě.

„Máš v sobě to nejhorší a nejlepší ze svých rodičů, Teddy," povzdychla si pokaždé, kdy se ocitl v nějakém průšvihu.

Možná ve skrytu duše doufala, že ho tím tvrzením přinutí zamyslet se nad svým nerozvážným chováním. Jenže pro něj každá slova, co ho přirovnala k Remusovi Lupinovi nebo Doře Tonksové, fungovala jako to nejmocnější zaklínadlo. Koneckonců to bylo všechno, co mu po rodičích zbylo – vědomí, že jejich podstatná část žije v něm samém.

Teddy Lupin se stal sirotkem sotva pár týdnů po svém narození. Své rodiče tak nikdy neměl možnost poznat. Spoustu se toho dozvěděl z vyprávění druhých – od babičky, od jeho kmotra, od Siriuse, jehož historky ze školních let Pobertů se zdály nevyčerpatelné.

Když byl malý kluk, dychtivě naslouchal všem příběhům, kterým mohl. O tom, jak jeho maminka absolvovala výcvik u bystrozorů, o tom, jak jeho táta bojoval ve Fénixově řádu.

Poté se dostal do puberty a přemohl ho upřímný a svazující vztek. Proč ostatní dostali šanci s jeho rodiči prožít kus života, když on nesměl? Jak mu můžou cizí vzpomínky pomoci překonat to prázdno, které mu zůstalo v srdci? Nebylo spravedlivé, že zemřeli dřív, než se naučil vůbec vnímat okolní svět.

Dnes, na prahu dospělosti, se na celou situaci díval docela jinak. Jeho rodiče zemřeli ve válce – v boji za mír, za svobodu a lepší svět. Obětovali se pro celou další generaci kouzelníků – obětovali se pro něj, aby mohl vyrůstat beze strachu. Byl na ně pyšný tak, jak jen člověk dokáže. Chtěl se jim svými činy vyrovnat, chtěl se stát bystrozorem, aby mohl také bojovat proti černé magii a proti zlu.

Jenže mezitím byl poněkud lehkovážný. Divoký. Jako vlk. Přesně, jak Andromeda říkala, podobal se rodičům víc, než sám tušil.

~••~

Bradavická škola čar a kouzel, 31. říjen 2016

„Teddy," povzdychla si Nikoloas svým typickým tónem jako pokaždé, když jí pocuchal vlasy. Pár plavých pramenů se jí uvolnilo z dlouhého copu. Naštvaně si je připlácla zpátky k hlavě.

„Tak se nezlob," protáhl nevinně a objal ji kolem ramen. „Co říkáš na dnešní večer?"

„Že bychom dle pravidel kolejního chování ani jeden neměli slavit," opáčila suše, ale vzápětí se cyniky ušklíbla. „Ani jedna z našich kolejí nevyhrála. Ta moje dokonce, velmi potupně, prohrála. Kdyby mě viděl Severus, seřve mě jako malého spratka."

„Ale byl to skvělý zápas!" namítl Teddy a přihnul si máslového ležáku.

„Víš, že famfrpálu nerozumím," zavrtěla hlavou.

Na chvíli se oba odmlčeli a pozorovali dění kolem sebe. Nebelvír dnes suverénním způsobem na hřišti porazil Zmijozel. Byl to velmi rychlý a brutální zápas. Nic jiného se od bratrů Potterových ani nedalo čekat. Tajná oslava v umývárně u Ufňukané Uršuly byla divočejší než samotná hra. James se svým týmem stále nepřestával slavit, drželi se kolem ramen, poskakovali a zpívali. Jako kdyby snad vyhráli celý školní pohár. Rose si v protějším rohu opřená o kabinky toalety četla v nějaké knize. Edward, Eileen a Abe už zase vymýšleli nějakou pitomost. A z umyvadel na to všechno dohlížel duch Ufňukané Uršuly. Zřejmě jí bouřlivá společnost vůbec nevadila a byla velice ráda, že má ve svém bezútěšném světě nějaké zpestření.