Mé jméno, má krev: dodatky k trilogii

Dodatek k II. části: Drobná paralela

„Opravdu to chceš udělat?" zeptala se Claudie.

„Mami, tohle jsme už probíraly, ne? Nemůžu jí věčně lhát."

„Promiň," omluvila se, „zrovna já bych ti do toho neměla mluvit. Ale co potom? Odjedete zpátky do Anglie?"

„Já vím, že je to hloupost," přikývla Cat, „ale ano, má právo poznat svou pravou rodinu."

„Vždyť žádnou nemá."

(Mé jméno, má krev II: Kapitola první – Zapomenuté děti)

~••~

Londýn, červenec 1976

Nepamatovala si mnoho teplých letních dnů, jako byl tenhle. Všechny vzpomínky na Anglii, které si uchovala, byly šedivé a plné deště. Takový byl Londýn, na který se pokoušela posledních šestnáct let nemyslet. Takový byl Londýn, když ho naposled opouštěla s novorozencem v náručí. A právě na ní, na její osobité a ztřeštěné dceři, poznala, kolik času ve skutečnosti uplynulo.

Claudia Whiteová poklepávala prsty o volant a netrpělivě pozorovala kolonu před sebou. Záplava černých taxíků se už dobrých pár minut nehnula z místa. Stáhla okýnko ve snaze dostat do vozu nějaký vánek, ale vzduch byl těžký a horký. Vzhlédla do zpětného zrcátka, aby zkontrolovala svůj zevnějšek, když jí oči ulpěly na dívce sedící na zadním sedadle. Zase měla jeden z těch svých vzdorovitých výrazů.

„Můžu se zeptat, proč se tváříš tak kysele, Cat?" zeptala se netrpělivě. Další hádku by toho dne už nesnesla. Stačilo, že předváděla ty svoje trucovité výstupy na letišti.

„Být tebou, mami, ani to nezkouším," opáčila Catherine nevzrušeně, aniž by odtrhla oči od nějakého magazínu, kterým listovala.

„Slibuju, že je to naposledy, vážně," zopakovala Claudie klidně.

„Toho mě ušetři," požádala ji dívka. „Podle tebe to bylo naposledy už v Japonsku, Francii i Kanadě. Nevěřím ti."

„Nech toho! Zvykneš si, najdeš si kamarády, budeme mít nový dům..."

„A pak se zase přestěhujeme?" skočila jí do řeči.

„Ne, přísahám, že tohle je naposled," aby zdůraznila váhu svých slov, ohlédla se. „Nelžu."

Cat si něco nesrozumitelně zamumlala pod nos. Kolona se rozjela a někdo za nimi netrpělivě zatroubil. Claudie obrátila svoji pozornost zpátky k řízení.

Chápala, proč se na ni zlobí. Bylo to minimálně po jedenácté, co se musely přestěhovat. Snažila se to spočítat, ale pokaždé dospěla k jinému číslu. Jedenáctá země, jedenáctá škola, jedenáctý domov. To je na nedospělou holku až příliš, Claudie si to bolestně uvědomovala. Její kariéra však byla něco, čeho se nehodlala vzdát. Nezanevřela na ni ani tenkrát, když náhle otěhotněla po krátkém románku s mužem, kterého sotva znala. Ještě teď se musela nevěřícně zasmát sama sobě. Z hrdla jí vyšlo něco jako hysterické odfrknutí. Myslela si, že ho zná. Jak byla naivní! Dost na tom, že z něj později vypadlo, že je ženatý a svou ženu neopustí. Co bylo mnohem horší – nepřiznal jí, kdo ve skutečnosti je.

Jako by nestačilo, že je mu Cat neskutečně podobná, zdědila po něm i vlohy, o kterých Claudie neměla ponětí. Nejdřív všechny ty zvláštnosti připisovala tomu, jak temperamentní její dcera byla. Myslela si, že jí Cat jednoduše lže jako ostatní děti. Rozbila jsi ten lustr nedopatřením, když sis hrála s míčem? Ne, mami, rozbil se sám, ani jsem se ho nedotkla, dušovala se. Opravdu jsi spolužačce podpálila lavici? Koledovala si o to, odsekla jí tenkrát. Posmívala se mi. Pokoušela se jí vyčinit, že sirky do školy nepatří, ale Cat trvala na tom, že zápalkami opravdu neškrtla.